Анархистская федерация

Každodenní antifašismus

14 způsobů, kterými nám solidarita poskytuje větší bezpečí. Cindy Milstein představuje sbírku příběhů o každodenním odporu proti fašismu.

Shodou okolností, nebo možná naneštěstí, dokončuji tento zin uprostřed období, jež trvá už mnoho dní a během kterého intenzivně poskytuji podporu, bok po boku s několika pozoruhodnými anarchisty a anarchistkami, našemu milovanému kamarádovi, náhle unesenému několika federálními agenty, který teď čelí plné tíži křesťansko-fašistické státní represe. Je „štěstí“, že to píšu na kompu, protože kdybych to psala perem na papír, inkoust by mi rozmazávaly slzy. Připomíná mi to ale, že toto solidární úsilí, kdy četní spolehliví lidé zanechávají všeho ostatního, aby se vrhli do právní, logistické a emoční péče, je přesně tím „každodenním antifašismem“, i když to nemusí být očividné.

A současně shodou okolností, toto není jen zin – ačkoliv ziny, pokud je jejich obsahem vzpurnost, jsou úžasné samy o sobě. Naneštěstí ten kamarád, kterému jsme propůjčili svá srdce, dokud nebudou svobodná, je obviněn mimo jiné ze „zločinu“ držení zinů. Vždy stojí za to zopakovat, že (jak tvrdí zapatisté) „naše slova jsou naší zbraní“. Takže je projevem naší solidarity také šířit nádherné ideje a jiskry inspirace ať už formou zinů, nebo jinými rozmanitými způsoby popsanými na těchto stránkách a mnoha a mnoha dalšími, které vy a další lidé vymýšlíte a uvádíte do žité praxe těchto brutálních dnů.

Když jsem publikovala „výzvu k příspěvkům“ do tohoto skromného projektu, mnoho lidí ji pro mě sdílelo. Jeden kamarád při tom poznamenal, že to je další z mé série zinů „plných naděje“. Jen abych to uvedla na pravou (nebo levou) míru, nejsem plná naděje. Tento zin nenabízí nějakou přislazenou přikrášlenou „naději“, aby nám nějak ulehčil v těchhle totálně nechutných časech. Přesto silně věřím v praskliny ve stavbě hierarchické moci a v příslib, který v sobě nesou, a že praskliny existují vždy i za těch nejhorších okolností. Tento zin je pak malou kolekcí příkladů činů solidarity, které nám jednoduše pod fašistickou nadvládou mohou poskytnout více bezpečí, aby se nás více dostalo na druhou stranu do světa bez fašismu.

—Cindy Barukh Milstein

1.

Dekolonizační umění je vzdor, přežití a svědectví. Na pozadí teroru ICE a systematického násilí jsme vytvořili náramky s vyrytým číslem na místní horkou linku rychlé reakce, přímý nástroj ochrany a solidarity pro lidi bez dokladů pracující na farmách a jejich rodiny na Kalifornském pobřeží. Ty náramky jsou štítem, který se dá nosit, připomínkou komunitní péče a poselstvím vzdoru tváří v tvář strachu.

Výrobou v komunitě pracujících na farmách pro svou vlastní komunitu se tato praxe soustředí na umění jako kolektivní akt vzdoru, autonomie a lásky. Ve světě, který kriminalizuje migraci a dobývá práci z těl, na něž se pohlíží, jako by byla na jedno použití, tyto náramky prohlašují právo na bezpečí, důstojnost a sounáležitost. Kreativní proces se stává způsobem, jak překonat smutek, přetransformovat jej a představit si opak. Každá další korálková výšivka je odmítnutím vymazání; každý další uvázaný uzlík prohlašuje „nejsi sám/sama“.

—Winsor Kinkade

2.

V malém městě, ve kterém žiju, byl odhalen jeden z vůdců Unite the Right (Sjednoťme pravici) a lidé se pořádně naštvali. Na univerzitě, kde ten neonácek studuje, se konala shromáždění. Proběhl pochod k obecnímu úřadu. Lidé zaplavili kampus letáky a polepili zdi plakáty. Uspořádali telefonickou kampaň a vyvěsili transparenty. Nátlak se ještě zvýšil, když se škola mohla přetrhnout, aby toho týpka ochránila. Bylo to tak drsné, že nechal školy a přešel na online studium. Jako komunita jsme toho šmejda doslova vyhnali z města. Krátce nato také opustil svou fašistickou skupinu.

—antifašista z malého města

3.

Má rodina žije v malé boční uličce v Jižním Brooklynu. Před pěti lety jsem začal s vizí vzájemné pomoci a mezigenerační pečující komunity klepat na dveře, abych inicioval letní sešlosti našeho bloku. Natiskl jsem stovky letáků, obešel všechny domy a zazvonil na všechny zvonky a nakonec se mi povedlo, že se lidé nejrůznějšího věku sešli na sousedském grilování a svépomocné hostině.

Druhý rok jsem shromažďoval finance na nákup našeho prvního kolektivizovaného vybavení – velkého skákacího hradu. (Proč dávat peníze nějaké podělané korporaci za pronájem, když můžeme mít vlastní a všichni ho sdílet?)

Třetí rok jsme měli WhatsApp skupinu pro vzájemnou směnu, dobrovolné hlášení se k uklízení odpadků a na podporu pouličních zvířat. Někteří sousedé začali se sdílením nářadí a další nabídli pomoc starším lidem, kteří potřebovali vynést nákup do schodů.

Teď, v našem pátém roce, se lidé začali vzájemně oslovovat, aby sdíleli choulostivé důvěrné prosby o pomoc, jako je třeba pomoc s imigrací nebo podpora v případech domácího násilí. Věřím, že fašistický stát má neukojitelnou touhu dohlížet a jakákoliv údajná pomoc od něj přichází za cenu ověřování identity a neustálé potenciální hrozby uvěznění. Objevili jsme mnoho způsobů, jak o sebe pečovat, a jsme schopni využívat své relační zdroje, abychom se zcela vyhnuli státu a respektovali přitom vzájemně svou potřebu soukromí a anonymity. Pokaždé když vyřešíme náročné problémy naší komunity tak, abychom se osobně vyhnuli státu, je to dle mého názoru antifašistická výhra. Ať už je to mediace, místo, kde se vyspat a vychladnout po ostré hádce s partnerem/partnerkou, nebo doprovod k imigračnímu soudu, radostně si vzájemně poskytujeme větší bezpečí.

—Carson

4.

Během posledních pár let začali fašisti středního věku a jejich mládežnické organizace tady v Německu stále více mobilizovat proti akcím hrdosti. Tady v Lipsku jsou antifašisté schopni zablokovat fašisty na vlakovém nádraží, aby jim zabránili v narušování průvodu a festivalu v centru města. V malých městech a na venkově ale většinu účastnictva Pridů tvoří mladiství s malými, nebo dokonce žádnými zkušenostmi z ulic. A tak radikálové, kteří žijí ve větších městech, začali organizovat cestovní skupiny, přivážející na demonstrace nejenom solidaritu, ale navíc i jistou odbornost. Byly založeny skupiny sebeobrany, aby chránily jak malé pochody hrdosti, tak i cestovní skupiny. Díky množství lidí přicházejících z větších měst vypadají fašistické kontraprotesty směšně malé.

Musím používat invalidní vozík, takže pro mě není vždy snadné dostat se do těchto venkovských oblastí, kde není dostupná infrastruktura veřejné dopravy. Ale vždy se našli lidé ochotní vynést můj vozík a pomoci mi ven. Všichni se o sebe vzájemně starají a skupiny sebeobrany jsou neuvěřitelně úspěšné v zajištění bezpečnosti jak pro místní, tak pro nás přespolní (naproti tomu, jak je německou tradicí, fízlové chrání fašisty).

I když se ti z nás, kdo cestují do těchto menších míst, obvykle příliš neshodnou na způsobech organizace a kolize v rámci bubliny našich velkých měst nejsou neobvyklé, ochrana osvobození queer a trans lidí pomohla vypěstovat úžasný pocit jednoty mezi námi anarchisty a celkovou rudou frontou.

To vše vedlo k těm nejkrásnějším zážitkům z protestů, které jsem za svých osm let aktivismu prožila.

—Tea „Kára“ Drobniewski

5.

Společně s akcemi na obranu komunity se chtěl náš kolektiv věnovat i komunitnímu vzdělávání ohledně antifašismu – na obrovské doširoka rozprostřené periferii, kde panuje skutečná izolace. A tak se zrodila Kavárna 36 – což není vůbec žádná kavárna, ale potulná hostina idejí v akci.

Místo toho, abychom pořádali vzdělávací akce v určitý pevně stanovený čas, který pak lidé musí zařadit do svých plánů a na místech, kam musí přijet, jsme se rozhodli přinést své akce k lidem tam, kde už jsou, v dobu, kdy tam jsou. Za tímto účelem několikrát do týdne (jak nám energie dovolí) navštěvujeme lokální kavárny a konverzujeme o antifašismu právě tam. Každý je přizván, aby se přidal a podílel se v míře, v jaké chce. A to samozřejmě zahrnuje i zaměstnance kavárny.

První runda kávy a občerstvení je vždy na nás (díky penězům vybraným na akcích a z prodeje zinů). Nabízíme tiskoviny lidem, kteří by si je chtěli sami přečíst nebo je sdílet někde jinde. Diskuse mají podobu konverzací – pokecu u kafe –, ne didaktických cvičení. Není při nich žádný přednášející nebo publikum, ačkoliv někdo může začít dialog krátkým úvodem ke konkrétnímu tématu, jako třeba co se právě chystá, informace o místních fašistických nebo fašismu blízkých skupinách a o historických událostech.

Kavárna 36 vytvořila pro lidi místo, kde mohou vyjádřit své pocity odloučení od kolektivní péče a své znepokojení ohledně fašismu v našem kontextu – jako například když fašisti vedou kampaň proti trans lidem na školách nebo když si berou za terč lidi bez domova a skupiny migrantů. Z těchto konverzací vzešly další aktivity na obranu komunity a budujeme skutečné svazky solidarity.

—Jeff Shantz

6.

Huutgna, takzvané Jihovýchodní Los Angeles (SELA), se stalo epicentrem nové vlny koloniálního teroru: vynucování „imigračního zákona“ na ukradené půdě, zabudované do ekocidního tábora smrti. Ve vzduchu je tolik podezíravosti a strachu jako výfukových zplodin. ICE je federální tajnou policií Trumpova režimu a její invaze do Los Angeles je pokusem ukázat svou domnělou dominanci nad největším kalifornským symbolem přistěhovalecké hrdosti. Je těžké přesně určit, proč v některých oblastech dochází k raziím více než v jiných, jedno ale víme: vybrali si špatné město (nebo města), do kterého se srát.

Dne 19. června 2025 se ICE pokusila o další únos na myčce aut ve městě Bell, když lapila do pasti rodinu v autě, které agenti obklíčili. Jenže místo toho, aby zmizeli hned poté, co byli spatřeni, zůstali agenti ICE na místě dost dlouho na to, aby místní zjistili, že tam jsou. Lidé z Bell i dalších sousedících částí SELA se hromadně zmobilizovali, aby dali ICE najevo, že v oblasti nejsou vítaní.

Několik vozidel ICE skončilo s propíchnutými pneumatikami a rozbitými skly. Granáty se slzným plynem, které na obranu agentů ICE vystřelila policie oblasti SELA, byly házeny zpět. ICE byla donucena rodinu, na kterou cílil její útok, nechat jít, a pak její agenti s ostudou odtáhli, poté co je místní oddělení policie a hasičů zachránily před spravedlivým hněvem SELA. Přímá akce, kterou ilegálně provedli odvážní jedinci, kteří riskovali své zdraví a svobodu, je to, co v tomto případě únos úspěšně zastavilo. ICE se nestáhla proto, že by brala nějaké ohledy, ICE se stáhla ze strachu.

—Yum Kaax

7.

Chicago může ze svého kouta Michiganského jezera spatřit přibližně 5 milionů tažných ptáků, reprezentujících odhadem 250 druhů, kteří každoročně prolétají městem během svých dlouhých cest mezi polokoulemi, což znamená, že většina ze tří stovek místních druhů, vlastně ve skutečnosti vůbec není „naše“. Sdílíme své víc-než-lidské sousedy s komunitami napříč Střední a Jižní Amerikou. Vlaštovky obecné, které jsou ve městě běžné, migrují až do Chile. Jeřáby kanadské, kteří po tisících dvakrát ročně zaplňují oblohu nad Chicagem, lze najít od Sibiře po Kubu. Migrace je nezbytným procesem nedílně spjatým s živými bytostmi.

Organizujeme pod názvem „Ptáci proti hranicím“ (Birds Against Borders) procházky za pozorováním ptáků, což je způsob, jak využít to, co máme po ruce – obrovské znalosti o ptácích společně s komunitou připravenou spojit se a vzájemně o sebe pečovat –, abychom tak mobilizovali sbírku příspěvků pro Midwest Immigration Bond Fund [fond, který platí kauce lidem zadrženým ICE – pozn. překl.] jako odpověď na únosy, které ICE provádí v našem městě. V okamžiku, kdy se moc tak rychle konsoliduje k fašismu, vnímáme důkladné pozorování našeho světa jako nezbytný nástroj k porozumění tomu, co se kolem nás děje. Sledování ptáků nabízí možnost k důkladnějšímu pozorování nenápadných každodenních způsobů, kterými jsou naše světy propojené. Hranice jsou falešné a ptáci to vědí. Naše sdílené životy, ekosystémy a budoucnost napříč planetou jsou provázány a příroda nám pomáhá tato spojení vidět.

—Ren

8.

Pozdravy z podzemí. Jsme autonomní povstalecká síť antikapitalistického zahradnictva, známá též jako Anarchistický zahradnický klub.

Útočíme v samém srdci technofašistické mašinerie. Produkujeme si své vlastní jídlo, léky a štěstí. Pěstujeme květiny v trhlinách. Bombardujeme semínky každý pustý kout buše. A přitom si užíváme pivko a sušenky.

Inspirujeme se u ludditů, diggerů, zapatistů, Animal Liberation Front a malých lidiček – nezbedných elfů z bájí. Autority nás nemohou spatřit, protože nevěří v elfy. Jsme prakticky neviditelní. Nemáme žádnou strukturu velení, žádné mluvčí, žádnou kancelář – jen mnoho malých skupin pracujících samostatně, vyhledávajících cíle v kapitálu, státu a fašismu a praktikujících naše řemeslo.

Zahrada je samosprávným místem. Plátno, na kterém tvoříme, rosteme a pečujeme. Vidíme přírodu a nesmírné symbiotické vztahy, které v ní existují, jako svojí podstatou anarchistické, založené na vzájemné pomoci, podzemních sítích a solidaritě.

Každá osázená zahrada je útokem na kapitalistickou nudu!

Jestli se k nám chceš připojit, dobře, bereme tě. Jestli chceš založit novou autonomní buňku, dobře, jdi to toho! Uvidíme se na frontových liniích (pravděpodobně záhonku se zeleninou)!

Všechna impéria shnijí!

Všechen fašismus uvadne!

Všichni fízlové jsou brutální! All cops are brutal!

Všichni pěstitelé jsou nádherní! All cultivators are beautiful!

—Anarchistický zahradnický klub

9.

Nejvyšší soud USA, rozhodující v kauze Spojené státy vs. Skrmetti, se usnesl, že je v pořádku, pokud státy znemožní, aby lidé mladší osmnácti let měli přístup k genderově afirmativní péči. Vím, že je to děsivé. Působí to, jako by nám tím, že nás vláda odmítá uznat a chránit, sebrali něco opravdu důležitého.

Zděšení a hrůza však může zakrýt něco klíčového, měli jsme tu několik let tu nádhernou dobu odročení, kdy občas někde mohla osoba jakéhokoliv věku říct „Jsem trans a tohle je to, co potřebuji“ a péče, kterou potřebovala, jí byla zpřístupněna. Ale i tato doba oddechu přišla teprve nedávno. Většinou, když jsme chtěli něco udělat, museli jsme si to zařídit sami. Vzpomínka na předchozí dobu, kdy to bylo těžké, je stále živá. Všechny ty dovednosti a sítě, kličky a mezigenerační sdílení informací i způsoby, jakými tu jsme jeden pro druhého, tady jsou stále s námi – buď už teď aktivní, nebo právě znovu uváděné v život.

Trans komunita je kreativní, vynalézavá a houževnatá, a pokud jste si dosud nenašli způsob, jak získat to, co potřebujete, pak tyto cesty právě vznikají všude kolem jako antifašistická odpověď na dnešní dobu. Můj terapeut mi zrovna vyprávěl, že jeho dospívající dítě šlo na punkový koncert a vrátilo se s roční zásobou estrogenu. Znám stovky rodičů, kteří udělají první poslední, aby zajistili, že jejich děti budou mít přístup k tomu, co potřebují. A znám sítě tisíců queer a trans lidí po celém kontinentu, kteří k vám natahují ruku, aby řekli: „Hele, miluju tě a jsem tu pro tebe. Existuje příběh budoucnosti, ve kterém jsi i ty.“

—Andy Izenson

10.

Mé oči začínaly ztrácet lesk, když jsem zaslechl, že se za mnou formuje menší dav.

„Viděls ten bordel v Paříži?“ zeptal se jeden maskovaný teenager. „Vzali brambory a rozmázli je na ulici, aby policajti uklouzli a spadli, kdyby se pokusili zaútočit na dav.“

„No a?“ odsekl druhý.

Kluk si dřepl a otevřel batoh. „No a já koupil kurevskou hromadu brambor!“

Stačilo, aby kádr malého „černého bloku“ začal rozbíjet na příjezdové cestě k budově ICE v Portlandu v Oregonu neomyté žluté brambory, a ostatní se přidali. Na betonu před pevností, už vyzdobenou abolicionistickými graffiti a obklopenou v té době už permanentním tábořištěm, tak vytvořili slizkou, tuhnoucí spoušť.

Pro úřad ICE to znamenalo zdržení, protože když vyslal těžce ozbrojený prapor pohraniční stráže a agentů ministerstva vnitřní bezpečnosti, kteří si vedle své ‚méně smrtonosné‘ munice přinesli i košťata, museli věnovat skoro půlhodinu úklidu vchodu – načež byla doručena další dávka bramborové kaše.

Byl to jen malý čin, ale zatímco probíhal, vchodem nikdo neprošel, což vytvořilo zpětnou vazbu: čím víc toho dav dokázal dosáhnout, tím pravděpodobnější bylo, že lidé zůstanou.

Tohle se neděje jenom tady. V Los Angeles skupiny zřídily komunitní centra sebeobrany, aby udržovaly nepřetržitou přítomnost, která by mohla čelit agentům ICE a kde mohou lidé přijímat a sdílet vzájemnou pomoc – například dodávky potravin nebo léků pro ty, kteří se kvůli svému imigračnímu statusu bojí opustit domov. Konají se také hlučné demonstrace před hotely, kde spí agenti ICE.

A tohle se neděje jen v Los Angeles. V New Yorku lidé organizují doprovod pro imigranty, kteří se musí dostavit k federálním soudům, kde nyní pravidelně probíhají razie. Ty samé sítě využívají k rychlému blokování zatýkání prováděných úřadem ICE, k identifikaci agentů a k jejich veřejnému zostouzení. V Chicagu nedávný protest zastavil chod imigračního soudu, na celý den pozastavil operace ICE a osvobodil desítky zadržených aktivistů a aktivistek, zatímco protestující zablokovali celé centrum města.

Solidarita je sázka – a to sázka s nejistým výsledkem: sázka na to, že získáme víc, když se spolehneme na naše komunity místo spoléhání na zavedené instituce státu a kapitálu. Když celá občanská společnost čelí útoku, solidarita může být doslova tím posledním, co nám zbývá. Její společné praktikování nám přináší jasné poznání: je to nejspíš to jediné, co jsme kdy měli. A když to děláme, uděláme to s tím, co máme, a jak jen můžeme.

—Shane Burley

11.

Při nejedné příležitosti jsem musel v okupované Palestině – uprostřed mračen Američany vyrobeného a Izraelci stříleného slzného plynu v centrech měst nebo při nájezdech izraelských sil v malých vesnicích –, v panice zaklepat na dveře cizího domu a hledat bezpečí. Ty dveře se pokaždé otevřely a byl mi nabídnut azyl, bez ohledu na domnělé propasti v národnosti či jazyku. Bylo jasné, na které straně stojíme, a to byl dostatečný důvod k sounáležitosti.

Ať už šlo o nemohoucí starší manžele nebo rodiče s domem plným malých dětí, poskytli mi přístřeší s vědomím, co by je to stálo, kdyby byl jejich čin odhalen. Navenek jsme si sice nemohli vyměnit víc než základní zdvořilosti a gesta, ale pod tím byla solidarita, která nepotřebovala překlad. Tím, že otevřeli dveře a pustili mě dovnitř, riskovali mnohem víc než já. Naučili mě, že všichni jsme v tomto boji důležití s těmi prostředky, které máme k dispozici. Někdy je to tak prosté jako otevřít dveře.

—Scott Campbell

12.

Před šesti lety gregoriánského kalendáře, 27. října 2018, vedla antisemitská teorie o „velké výměně“ – utvářená fašismem, xenofobií a křesťanskou bílou nadřazeností – k vraždě jedenácti Židů náležících ke třem různým synagogám v Pittsburghu.

Jak poznamenal jeden přítel, je těžké v době jarcajtu (výročí úmrtí) v roce 2024 cítit cokoli jiného než vztek. Je těžké pochopit, jak nás tolik organizování, komunitní sebeobrany a vzájemné pomoci před šesti lety mohlo dovést až sem, do bodu, kdy je všechno mnohem horší.

Naším místem je v tento den výročí veřejný park. Není to poprvé, co se tu mnozí z nás sešli k rebelskému truchlení. Přirozeně nás to tedy táhlo do známého kouta k něčemu, čemu jsme kvůli podobným rituálům, jež se tu už dříve odehrály, začali říkat „plačící strom“.

Mezi náš strom a ten sousední jsme natáhli provázek a pověsili na něj transparent s nápisem „Kadiš proti fašismu“ a dvěma červeně namalovanými vlčími máky. Trhali jsme cáry látky, psali na ně požehnaná jména našich mrtvých a přivazovali je k provázku. Na zemi pod ním jsme připravili oltář z čajových svíček a antifašistických zinů od židovského a muslimského autorstva, které jsme zatížili žaludy, a vše posypali okvětními lístky růží. Někdo přidal střepy z rozbitého talíře, jiný zase koláč. Zpívali jsme, společně rozjímali a svěřovali se a hlasitě jsme vyslovovali svůj zármutek, zatímco obloha temněla.

Dozvěděla jsem se, že tento park leží jen blok od místa, kde jeden z oněch jedenácti působil jako milovaný lékař, a že každý, kdo přišel, měl k těmto zesnulým nějaký vztah – včetně mediků a lidí dbajících na bezpečnost, kteří tu byli „pro jistotu“. Koneckonců, situace je horší; veřejné truchlení v antifašistickém duchu v sobě nese stále větší riziko a vyžaduje odvahu. Naše posvátná místa, i když jsou jen pomíjivá, jsou místy, kde se znovu oddáváme boji proti narůstající ošklivosti a sdílíme krásu naší solidarity.

—Cindy Barukh Milstein

13.

Delaney Hall, nacházející se v Newarku v New Jersey, je největší věznicí pro migranty na východním pobřeží. Provozuje ji soukromá vězeňská společnost GEO Group. Lidé držení uvnitř jsou neustále vystavováni zneužívání; budova je fyzicky nebezpečná; návštěvníkům a imigračním právníkům je už týdny odpírán vstup; a jídlo je podáváno zmražené, někdy dokonce vůbec.

Dne 13. června 2025, poté co byli více než dvacet hodin bez jídla, se přibližně padesát uvězněných lidí spojilo, aby prorazilo jednu z vězeňských zdí. Dozorci utekli a brzy se rozkřiklo, že uvnitř vypuklo povstání a že se hrstce zadržených podařilo uprchnout.

Venku před detenčním centrem se začaly shromažďovat davy běžných lidí – otrávených tím, jak jsou jejich sousedé, přátelé, spolužáci a rodiny unášeni přímo z ulic – a vlastními těly bránili agentům ICE ve vjezdu i výjezdu ze zařízení. Během večera byla vozidla ICE zcela zastavena, dodávky byly nuceny ustoupit zpět za brány a příjezdová cesta zůstala zabarikádovaná silničními zábranami a dřevěnými prkny. Tato mobilizace – akt hmatatelné solidarity – odklonila personál ICE a narušila pátrání po uprchlých zadržených, byť jen pro ten jediný den.

Schopnost zapojit se onoho 13. června stavěla na mnohem „rutinnější“, ale zásadní práci, která probíhala po několik měsíců několikrát týdně: vycházení do ulic a pořádání setkání s lidmi v rušných čtvrtích, veřejných parcích, v tábořištích lidí bez domova, v bytových domech i dopravních uzlech. Přinášení letáků, naslouchání a – co je nejdůležitější – budování vztahů.

—Lisa

14.

Před třemi dny odvedli jednoho z mých nejlepších přátel. Během prvních čtyřiadvaceti hodin jeho jméno zmizelo z vězeňského systému a znovu se objevilo až následující den.

Jako imigranti jsme sem přišli „za lepším životem“, ale fakticky je to proto, že jsme neměli jinou možnost. Naše rodné země jsou destabilizované, vysáté chamtivostí kapitalismu. Často slýchám lidi říkat: „Když je tak těžké být imigrantem, proč se nevrátíš domů?“ Ale já nevím, jestli můžu, nebo vůbec chci.

Co se tedy dá dělat? Ptám se svých přátel, kterým tolik záleží na zemi a vodě. Možná si vytvoříme vlastní světy. Možná vybudujeme kolektivní domovy, budeme sdílet domácí práce, vyřešíme problém, jak společně zvládat konflikty, a budeme se milovat navzájem natolik, že přestane záležet na tom, kdo je odsud, odtamtud nebo odkudkoli.

Stala jsem se farmářkou, protože jsem chtěla pomoci budovat tyto světy. Miluju ten pocit hlíny mezi prsty u nohou a mé tělo bylo stvořeno pro horké dny na slunci.

S kamarádem jsme minulý týden vařili polévku. Jedli jsme ji u mě na zadní verandě pod baldachýnem stromů a deště a on mi vyprávěl, že Appalačské pohoří je starší než prstence Saturnu. Představovala jsem si tyhle nádherné starodávné hory, jak shlížejí na tu velkou starou planetu a žasnou nad tím, jak mění svou podobu a tvar.

Dnes se chystám zasadit další kukuřici. Vyroste tak vysoko, že už mě nikdo nikdy nenajde. Její listy obepnou mé tělo a já budu žít z jejích zrn, dokud nezestárnu. A přesně tak, jako Saturnu narostly prstence, se i já a moji lidé proměníme a staneme se nevystopovatelnými. Dokud tento svět nepřijme fakt, že ti, kteří byli vyhnáni, si vždycky najdou způsob, jak přežít.

—Mar

Zdroj:
https://itsgoingdown.org/everyday-antifascism-14-ways-that-solidarity-keeps-us-safer/
(17. července 2025)
Česky text poprvé vyšel na pokračování na blogu Černorudý čtenářský deník.