Recenze na knihu „Vztahy bez hierarchie“ od Looby Macnamara

Když se řekne permakultura, ti znalejší si představí zahradničení, které je pokud možno bezúdržbové, promyšlené v souladu s pozorováním přírodních procesů, se spoustou mulčování a s absencí chemie. U nás rozhodně není tento směr přístupu k zahradě neznámý, ale zpravidla se drží právě jen té zahrady. Přitom jedním z rozměrů permakultury je i ten sociální. A ten se naneštěstí v naší nadmíru individualizované společnosti opomíjí.

Větší povědomí o tomto rozměru by mohla přinést kniha Looby Macnamara nazvaná Vztahy bez hierarchie (Lidé a permakultura), kterou vydalo nakladatelství Walden Press. To se mimo jiné opakovaně prezentovalo na pražském Anarchistickém festivalu knihy, kde jsem si knihu pořídil. Slovy samotné autorky „kniha přináší informace o tom, jak můžeme využít permakulturní myšlení a design k vytvoření své vnitřní harmonie i harmonie s ostatními. Odhalíme, jak lze vidět věci jinak, najdeme nové cesty, jak přistupovat ke svým životům, pečovat o sebe, chovat se soucitně k ostatním lidem a udržet si naději v budoucnost lidstva.“ Jde tedy o takový manuál, který ukazuje, jak nenásilně ovlivňovat své okolí na základě permakulturní etiky – péče o přírodu i člověka a spravedlivého sdílení.

Kniha je nejen velmi vkusně zpracovaná, ale obsahově také dobře strukturovaná a návodná, i když na několika málo místech možná až v moc obecné rovině. Autorka ale rozhodně nepředkládá žádná univerzální řešení, jelikož si uvědomuje, že jak každá zahrada, tak i každý člověk je unikátní a vyžaduje vlastní plán.

Pro ty, kteří o permakultuře ještě neslyšeli, řekněme, že jejími rysy jsou učení se od přírody, celostní myšlení, orientace na řešení, designový systém, zaměření na spolupráci a vytváření hojnosti a vztahů. To s sebou nese respektování limitů spotřeby, sdílení přebytků, a zejména převzetí zodpovědnosti oproti rezignaci, že nemáme šanci nic změnit. Mnohé z řečeného je často jako vystřižené z anarchistické brožury. „Když objevíme, jak jsme na sobě navzájem závislí, budeme se chtít podporovat. To neznamená, že musíme být všichni těmi nejlepšími přáteli, ale znamená to, že se můžeme respektovat, spolupracovat a koexistovat i s našimi rozdíly, než abychom soutěžili nebo se snažili smazat své odlišnosti.“ Jsou pak tři oblasti, jak dosáhnout „velkého obratu“ – akce proti škodlivým aktivitám; tvoření alternativ a regeneračních aktivit; a nakonec změna v tom, jak vnímáme svět a své hodnoty.

Abychom se mohli starat o ostatní, musíme v první řadě umět pečovat sami o sebe. Hojnosti pak dosáhneme zejména tím, že si budeme vážit toho, co máme, spíš než si stěžovat na to, co nemáme. Je tedy potřeba se nejprve zaměřit sami na sebe (v permakulturním designu jde o tzv. zónu 00). „Tím, že o sebe pečujeme, dáváme najevo, že známe svoji hodnotu a posilujeme svou sebedůvěru. Sebepoznávání nás učí zároveň poznávat i svět a ostatní lidi, učíme se empatii a vcítění, takže dokážeme lépe naslouchat a lépe vnímat jejich potřeby.“ Změny dosáhneme změnou stávajících individuálních i kolektivních vzorců a tím, že se posuneme za okraje své komfortní zóny. Autorka věnuje prostor také otázce fyzického, emočního a duševního zdraví. Předkládá mnoho zajímavých myšlenek, návodů a citací k zamyšlení, a tak lze říci, že po přečtení knihy už není člověk úplně tím samým jako před jejím otevřením.

Další kapitola je zaměřena na vzájemné naslouchání, protože komunikace je klíčem ke vztahům. Macnamara ukazuje, jak v souladu s permakulturní etikou jednat s druhými, řešit konflikty, předcházet hádkám, poskytovat zpětnou vazbu, pečovat o vztahy, vnímat potřeby druhých, dávat a přijímat… Zaměřuje se na fungování ve skupinách, na role v nich, jejich kulturu a pravidla…, stejně jako na procesy diskuse, rozhodování, facilitace… V části o životě ve společnosti se dostáváme do obecnější roviny, což je trochu úskalím kapitoly. Přes zjevně přínosné postřehy a chvályhodné návrhy a vize vidím problém v tom, že je na současný systém nahlíženo jako na reformovatelný, jako na systém, který může být změněn případnými alternativami, a to bez důrazu na to, jakými silami a zájmy je utvářen, a na to, že se tyto síly budou (třeba i násilím) změně bránit. De facto se tu vychází z předpokladu, že nikdo nebude záměrně stát v cestě budování komunitních alternativ, ani jejich rozšiřování do celospolečenského kontextu. Předpokládá se, že díky našemu úsilí jsou „naše vlády pak schopny lépe reagovat na úrovni politiky a zákonů. To všechno povede k lepší spolupráci lidí a vlády při budování světa, po kterém toužíme“. Tímto ultranaivním přístupem jak z dětské čítanky občanské výchovy dostává jinak velmi inspirující kniha přímo od autorky obrovskou ránu pod pás. Jako by ani nežila ve Velké Británii, kde vlády – ať už jakékoli strany – na lidi zvysoka kašlou. A ještě se jich zastává: „Respektujme jejich dovednosti a vůli vykonávat úkoly, které vyplývají z jejich funkce a které bychom možná dělat nechtěli.“ A celé „vztahy bez hierarchie“ jsou rázem tytam.

Looby Macnamarová: Vztahy bez hierarchie (Lidé a permakultura). Walden Press, 2022. 340 stran, cena 490 Kč. K dostání v e-shopu Roleta2.

16.3.2026 -jk-

Theory Review