Tvorba historické paměti. Hlas Hind Radžab

Recenze na filmové drama, které rekonstruuje snahu dobrovolníků a dobrovolnic Červeného půlměsíce o záchranu malé dívky uvízlé v autě uprostřed bojů.

Je 29. ledna a v ramalláhském centru Červeného půlměsíce – humanitární a zdravotnické organizace, která se mimo jiné snaží pomáhat i lidem v Pásmu Gazy či na Západním břehu Jordánu – je poměrně krušno. Telefony neustále vyzvánějí a hlasy radících operátorek a operátorů se přelévají do jednoho velkého nesrozumitelného šumu. Mimoděk se z dialogu dvou postav dozvídáme, že jedna z nich, Rana, už bude končit svůj pracovní den a že se nesmírně těší po delší době domů. Všechno se ovšem změní, když Omar přijme hovor z Gazy. Než ovšem dokáže zjistit jakékoliv informace, slyší střelbu, kterou vzápětí vystřídá drastické mlčení a ticho. Zasáhnout musí supervizorka, která s ním následně rozmlouvá. Snaží se mu pomoci, a tak mu předává siluetu ženy, bezejmenné a bez tváře, kterou si pro uctění její památky může přišpendlit na nástěnku, jež je plná fotek lidí, kteří takto během hovoru s operátorem či operátorkou zemřeli.

Tak začíná drásavé tunisko-francouzské dokumentární drama tuniské režisérky Kaouther Ben Hanii, která na sebe už v minulosti upozornila například dramatem Čtyři sestry (2023), které obdobně jako Hlas Hind Radžab rozostřuje hranice dokumentárního filmu a dramatu. Drásavost Hlasu Hind Radžab podtrhují i autentické zvukové nahrávky, které jsou základním kamenem celého filmu a které napomáhají nepřetržité gradaci napětí a psychologickému teroru, jenž se uvolní teprve až po závěrečných titulcích.

Toto stupňující se napětí vede protagonisty a protagonistky filmu k většímu a většímu zoufalství a beznaději. Pracovní vztahy se pod tíhou tísně přiostřují, co chvíli vznikají hádky – a to hlavně mezi nadřízeným Mahdim a operátorem Omarem. Tyto dvě postavy reprezentují i odlišné pohledy na záchranu a dalo by se říci i na míru spolupráce s okupačními silami. Zatímco Mahdi chce striktně dodržovat protokol, oficiální postup a snaží se operovat v rámci systému, který toto utrpení způsobil, Omar se několikrát snaží vzít celou záležitost do vlastních rukou a neohlížet se na izraelské předpisy, z čehož přirozeně vznikají rozpory a slovní přestřelky – Omar pak v afektu Mahdimu dokonce řekne, že kvůli lidem, jako je on, jsou okupovánx. Otevírají tak implicitně několik otázek, jmenujme jednu z nejzásadnějších: Nakolik je smysluplné a efektivní snažit se spolupracovat s okupačními silami? Do jaké míry dokážeme zachraňovat druhé, pokud se musíme řídit protokolem? Motivace obou postav jsou nám postupně předkládány, a tak nakonec dokážeme pochopit i chladné a ne zrovna angažované jednání nadřízeného Mahdiho. Jeho snaha dodržovat protokol totiž pramení ze strachu, že by kvůli němu zemřelx další záchranáři a záchranářky, které zastřelí izraelská armáda.

I časoprostor v diváctvu vytváří stísněný pocit – výrazný je motiv strnulosti, nemožnosti pohybu a útěku. Zatímco náš pohled se po většinu filmu upírá na protagonisty a protagonistky, kterx jsou uvězněnx v jedné budově, z níž toho nemohou během této akutní situace příliš udělat, Hind Radžab je uvězněna v autě, z kterého nemůže pryč, protože armáda do něj střílí a jezdí kolem něj tanky. Záchranná jednotka, která je od ní pouhých 8 minut cesty, se k ní zase nemůže vydat, protože by skončila rozstřílená. V určitý moment se nikam neposunuje ani celý proces koordinace záchrany, Mahdi sedí na místě a čeká na telefon, Omar a Rana sedí a telefonují s Hind Radžab. Přestože vteřiny tikají – a Omar na čas neustále upozorňuje červeným fixem –, nic se nikam nehýbe, neposunuje. Systémové vězení a paralýza, která vede k nečinnosti. To evokuje určitou formu nekonečnosti, nekonečnost utrpení a emočního vypětí, neustálé čekání na jeden jediný pokyn, na povolení, bez něhož se nemohou nikam hnout a nemohou nikoho zachránit. Všxchnx čekají, ale nikdo vlastně neví, jestli se dočká. Stísněnost a zoufalost pak graduje jak interpersonálně, tak i prostorově – Mahdi se v panice zavírá na záchodech. Adrenalin a tíseň jsou podtrhovány „rozklepanou“ kamerou, která je typická pro dokumentární filmy. Konečný pohyb je pak simulován pouze díky technologii – na obrazovce vidíme pohyb sanitky, která jede po vytyčené trase.

To vše umocňují i výpadky telefonického hovoru a kolísavý signál v Gaze, který vede ke zhoršené komunikaci. Překážky se tak nestaví jen záchraně Hind, ale i samotnému porozumění. Postavy často prosí o zopakování odpovědi nebo otázky, protože špatně rozumí, jindy se z Hind snaží vypáčit aspoň nějaká slova, protože s nimi odmítá mluvit. Jindy se jí zase nemohou dovolat. Technologie tak na jedné straně pomáhají udržovat kontakt, na straně druhé ovšem zintenzivňují pocit fyzické nedosažitelnosti.

Rafinovaná je práce s představivostí diváctva. Většina explicitního obrazu se odehrává v budově Červeného půlměsíce a na scéně nevidíme prakticky žádné násilí, vojáky ani teroristy. Z nahrávek ovšem slyšíme tank, střelbu, zásahy do auta, výbuchy, křik, pláč a mnohdy i děsivé ticho. Absence explicitních scén, které by zobrazovaly násilí, tak podněcuje představivost sledujících, aby si tato slepá místa doplnilx. Největším impulzem nejistoty a drásavých představ je pak právě ono ticho, kdy nevíme, co se děje – neslyšíme střelbu, pláč ani křik a představujeme si to nejhorší. Během cesty potom sanitka musí zastavit, protože po cestě nemůže dál, všude jsou totiž trosky, jež na obrazovce nelze vidět, protože mapa není aktuální, což na jedné straně opět podněcuje diváckou imaginaci, na druhé straně připomíná, že svět, jaký jsme mohlx znát a jaký vidíme na fotografiích, už není ničím jiným než jen vzpomínkami.

Motiv vzpomínky a paměti se v průběhu filmu neustále vrací – ať už je to vzpomínka v podobě siluety ženy bez tváře, která zemřela, nebo celé nástěnky mrtvých lidí, kteří zahynuli během rozhovoru s operátorem či operátorkou, nebo dokonce i nástěnka zabitých záchranářů a záchranářek, kterx zemřelx během záchranné mise a o nichž Mahdi mluví jako o zmařených životech, o lidech, kteří měli své sny, své rodiny, své touhy a útrapy. V průběhu filmu se podaří postavám získat i fotografie malé Hind, takže nejen postavy, ale i sledující mají konečně možnost vidět, jak tato malá dívka vypadá. V samotném závěru je pak několik videí, která zachycují minulost Hind, jak si povídá na kameru a jak si hraje se sourozencem. Film tak vytváří paměť a vzdoruje určité anonymitě abstraktních čísel, která se v médiích s Gazou většinou pojí. Hind už není jen číslo, neznámá tvář z Gazy, nýbrž člověk s hlasem a obličejem, o němž víme, co prožil. A v tom spočívá jedno z nejdůležitějších poselství tohoto filmu. Je to varování pro budoucnost. Ben Hania nám neukazuje jen to, co se stalo, ale jakým způsobem budeme na tyto události vzpomínat, až utichnou telefony i tanky. Je to paměť, která se neukládá do archivů, ale do paměti diváctva, kterému po zhlédnutí filmu zůstane v uších jen to drásavé ticho.

Hlas Hind Radžab, scénář a režie Kaouther Ben Hania, 89 minut, Tunisko / Francie, 2025