Esej z blogu The Slow Burning Fuse o tom, proč anarchisté*ky odmítají diktaturu proletariátu.

Svoboda není pro anarchisty*ky pouhým dekorativním ideálem ani rétorickým klišé, které by bylo připojeno k jinak rigidnímu politickému programu. Je to základ, na němž stojí vše ostatní. Bez svobody neexistuje žádný komunismus, o kterém by stálo za to mluvit, pouze nové formy nadvlády zahalené do emancipačního jazyka. Proto anarchisté*ky historicky odmítali pojem „diktatury proletariátu“, nikoli z naivity nebo měkkosti vůči reakci, ale z jasného pochopení toho, jak moc funguje, reprodukuje se a nakonec zrazuje právě ty lidi, kterým údajně slouží.

Abychom pochopili tento postoj, musíme nejprve objasnit, co anarchisté*ky rozumějí pod pojmem svoboda. Nejedná se o liberální pojetí svobody jako pouhého nezasahování, ani o tržní fantazii o svobodě coby spotřebitelské volbě. Tyto formy „svobody“ pohodlně koexistují vedle vykořisťování, hierarchie a hluboké nerovnosti. Pracující má „svobodu“ prodat svou práci, nebo hladovět; nájemník*ice má „svobodu“ platit nájem, nebo spát na ulici. To nejsou svobody v žádném smysluplném významu, je to nátlak maskovaný jako možnosti.

Anarchistická svoboda je věcná a vztahová. Je to svoboda žít bez nadvlády, přímo se podílet na rozhodnutích, která utvářejí náš život, a mít přístup k prostředkům k existenci, aniž bychom podléhali autoritě někoho jiného. Je neoddělitelná od rovnosti, a to nikoli jako abstraktního morálního principu, ale jako materiální podmínky. Svoboda nemůže existovat tam, kde jsou zakořeněné mocenské hierarchie, protože tyto hierarchie nevyhnutelně omezují životy těch, kteří jim jsou podřízeni. Být svobodný znamená být v sociálním světě, kde nikdo nemá institucionalizovanou způsobilost velet, vykořisťovat nebo si podřizovat ostatní.

Proto anarchisté*ky trvají na zrušení státu. Stát, bez ohledu na jeho ideologické zabarvení, je strukturou centralizované autority. Soustřeďuje rozhodovací moc do specializovaného aparátu, který stojí nad společností. I když tento aparát tvrdí, že jedná jménem lidu, nutně se od něj odděluje. Rozvíjí své vlastní zájmy, svou vlastní logiku přežití, své vlastní mechanismy kontroly. Byrokracie se nerozpustí z dobré vůle, ale přetrvává, rozšiřuje se a brání svou existenci.

Pojem „diktatury proletariátu“, jak jej rozvinuly marxistické tradice, je často prezentován jako přechodná nutnost, dočasná koncentrace moci v rukou dělnické třídy za účelem potlačení kontrarevoluce a reorganizace společnosti. Teoreticky se nejedná o diktaturu v běžném slova smyslu, ale o formu třídní vlády vykonávané většinou. Avšak anarchisté*ky tvrdí, že v praxi tato formulace obsahuje fatální rozpor.

Problémem není uznání toho, že se revoluce musí bránit. Jakákoli seriózní politická perspektiva uznává, že zakořeněné vládnoucí třídy jen tak neustoupí. Jde o to, jakým způsobem je tato obrana organizována. Když je moc centralizovaná ve státním aparátu, i když ten tvrdí, že zastupuje proletariát, nezůstává neutrálním nástrojem. Přetváří sociální vztahy kolem sebe. Vytváří rozdělení mezi těmi, kdo vládnou, a těmi, kterým je vládnuto. Vytváří vrstvu úředníků, stranických vůdců a správců, kteří mají nad zbytkem společnosti nepřiměřenou moc.

Historie to potvrzuje až nepříjemně jasně. Revoluce, které přijaly rámec proletářského státu, měly tendenci vytvářet nové formy hierarchie. Řeč o moci pracujících se odtrhává od každodenní reality samotných pracujících. Rozhodování se přesouvá nahoru, pryč od shromáždění, rad a organizací zdola, do rukou ústředních výborů a stranických struktur. Nesouhlas je vydáván na kontrarevoluční postoj. Autonomie je vnímána jako hrozba pro jednotu. Revoluční proces, který začal slibem osvobození, se stává projektem disciplíny a kontroly.

Z anarchistického pohledu nejde o nešťastnou náhodu ani o odchylku od jinak zdravého modelu. Je to předvídatelný výsledek pokusu použít autoritářské prostředky k dosažení libertinských cílů. Moc nezmizí, jakmile splní svůj účel. Upevňuje se. Ti, kdo ji vykonávají, mají materiální zájem na jejím udržení. Stát, i takzvaný dělnický stát, se stává novým místem nadvlády.

Svoboda tedy není něčím, co lze odložit až na dobu po přechodné fázi. Nelze ji odsunout do vzdálené budoucnosti, zatímco se v současnosti budují autoritářské struktury. Prostředky utvářejí cíle. Pokud je revoluce organizována prostřednictvím hierarchického velení, utajení a nátlaku, vytvoří společnost, která tyto principy odráží. Naopak, pokud je organizována prostřednictvím horizontálního rozhodování, vzájemné pomoci a kolektivní samosprávy, položí základy pro skutečně svobodnou společnost.

Anarchisté*ky proto kladou silný důraz na prefigurativní politiku, myšlenku, že formy organizace používané v boji by měly odrážet společnost, kterou se snažíme vytvořit. Nejedná se o moralistickou preferenci, ale o strategickou nutnost. Budováním struktur přímé demokracie, federativních rad a dobrovolné spolupráce si lidé osvojují dovednosti, vztahy a očekávání potřebné pro bezstátní a beztřídní společnost. Učí se spravovat své vlastní záležitosti, řešit konflikty bez odvolání se na autoritu a koordinovat složité činnosti bez centralizované kontroly.

Kritici často namítají, že tento přístup je nereálný, že bez ústřední autority revoluce skončí v chaosu nebo budou rozdrceny organizovanou reakcí. Tato kritika však vychází z předpokladu, že centralizace je synonymem efektivity a že obyčejní lidé nejsou bez hierarchického vedení schopni udržet kolektivní organizaci. Anarchisté*ky oba tyto předpoklady odmítají.

Decentralizované formy organizace mohou být velmi odolné. Jsou méně zranitelné vůči represi, protože neexistuje jediný bod selhání. Mohou se rychleji přizpůsobovat měnícím se podmínkám, protože rozhodování je rozložené, nikoli soustředěné. A co je nejdůležitější, je zachována aktivní účast širší populace, která je skutečným zdrojem revoluční síly. Pasivní populaci, ovládnutou samozvanou avantgardou, je mnohem snazší demobilizovat nebo kooptovat.

V sázce je také hlubší filozofická otázka. Myšlenka diktatury proletariátu spočívá na konkrétním pojetí historie a lidského vývoje, podle kterého musí dělnická třída uchopit státní moc a použít ji k přetvoření společnosti shora. Anarchisté*ky sice sdílejí cíl zrušení třídní společnosti, ale tento model transformace shora dolů odmítají. Tvrdí, že emancipace nemůže být lidem vnucena, musí být uskutečněna jimi samotnými.

Nejde tu o romantické tvrzení o lidské přirozenosti. Jedná se o postřeh týkající se vztahu mezi mocí a subjektivitou. Jsou-li lidé vyloučeni z rozhodování, jsou odcizeni nejen od výsledků, ale i od své vlastní schopnosti jednat. Stávají se spíše objekty politiky než subjekty dějin. Revoluční proces, který tuto dynamiku reprodukuje, byť ve jménu proletariátu, podkopává právě tu aktivitu, kterou se snaží pěstovat.

Svoboda v anarchistickém smyslu je proto jak cílem, tak metodou. Je podmínkou společnosti bez tříd, bez státu, bez donucovacích hierarchií, ale je také principem, který určuje, jak se k ní dostaneme. Vyžaduje, aby se lidé organizovali sami, aby převzali odpovědnost za svůj kolektivní život, aby odmítli předat svou moc jakékoli autoritě, ať už má sebelepší úmysly.

To neznamená ignorovat realitu konfliktů, nedostatku nebo koordinace. Anarchismus nepopírá složitost. Trvá spíše na tom, aby se tyto výzvy řešily kooperativními, nehierarchickými prostředky. Výrobu a distribuci lze organizovat prostřednictvím federací rad pracujících a komunit. Obranu lze řídit prostřednictvím milicí, které jsou odpovědné těmto radám. Rozsáhlé koordinace lze dosáhnout prostřednictvím delegování, a to s konkrétními, odvolatelnými a omezenými mandáty. To, co je odmítáno, není organizace, ale nadvláda. Ne struktura, ale hierarchie. Ne disciplína, ale nátlak vynucovaný shora.

Odmítnutí diktatury proletariátu je tedy neoddělitelné od širší kritiky politické autority. Je to odmítnutí přijmout, že osvobození může vzejít z institucí, které odrážejí struktury útlaku. Je to uznání faktu, že logika státu, centralizace, kontroly a monopolizace síly je v zásadním rozporu s vytvořením svobodné společnosti.

Pro anarchisty*ky není svoboda luxusem, který je třeba zajistit až po dokončení „skutečné práce“ revoluce. Je podstatou této práce. Je přítomna v každém shromáždění, kde lidé jednají jako rovní s rovnými, v každém činu vzájemné pomoci, který obchází trh a stát, v každém odmítnutí podřídit se nespravedlivé autoritě. Je křehká, sporná a vždy neúplná, ale je také jediným základem, na němž lze vybudovat skutečně emancipační politiku.

Vzdát se svobody ve jménu efektivity znamená úplně ztratit nit. Historie revolučních hnutí nabízí více než dost důkazů o tom, kam tato cesta vede: k novým elitám, novým formám nadvlády a hlubokému rozčarování ze samotné myšlenky kolektivního osvobození. Anarchismus z této historie nevychází jako utopická fantazie, ale jako těžce vydobyté přesvědčení, že boj za jiný svět musí být sám o sobě jiný.

Svoboda tedy není předmětem vyjednávání. Je to horizont i metoda, prostředek i cíl. Bez ní se socialismus stává prázdnou skořápkou. S ní se objevuje možnost skutečně lidské společnosti, založené na rovnosti, solidaritě a sdílené moci.

Zdroj:
https://theslowburningfuse.wordpress.com/2026/03/27/freedom-cannot-be-dictated-why-anarcho-communists-reject-the-dictatorship-of-the-proletariat/
(27. března 2026)

16.4.2026 Wyatt E Jones

Teorie Samospráva