Zotročené sny

Text, který sepsal zahraniční anarchista s pseudonymem A Jaded Zoomer-Anarchist, se zamýšlí nad tím, proč generaci Z láká autoritářská levice.

Často se mluví o tom, že mezi mládeží je populární anarchie, že se anarchismus stal v dnešní generaci Z dominantní silou. I když tento sentiment a fandění oceňuji, pravda nemůže být od takových představ vzdálenější.

Všiml jsem si, že v období po devadesátých letech a po kolapsu státních projektů Varšavské smlouvy se autonomní činnost stala v celospolečenském diskurzu poměrně populární myšlenkou, a to napříč generacemi. To už však žel v roce 2026 neplatí.

Skutečnost je pro mě – jakožto mladšího anarchistu – taková, že jsem v menšině. Samozřejmě že i mezi samotným anarchistvem budu vždycky v menšině kvůli svým radikálním výstřelkům, jak už to některx přede mnou jízlivě pojmenovalx, ale chci tím říct, že jsem v menšině i v rámci své věkové skupiny pod onou širokou nálepkou anarchismu.

Mládež je dnes v naprosté většině autoritářská, a to jak na levici, tak na pravici. Nijak zvlášť mě to nepřekvapuje, ale jsem kvůli tomu trochu rozladěný, když poslouchám své starší přátele, jak mluví o minulosti.

Pro účely tohoto textu nebudu příliš rozebírat přitažlivost pravice pro mladé lidi. Velká část toho, co chci probrat v souvislosti se vztahem mezi autoritářskou levicí a mládeží, se totiž v určité míře vztahuje i na pravici. Navíc je tu spousta jiných autorů a autorek, která se kouzlu fašismu věnovala mnohem podrobněji.

V každém případě bych rád udělal několik věcí: zamyslel se nad tím, proč k tomu došlo, podrobněji rozebral, v jakém stavu se anarchismus mezi dnešní mládeží nachází, a tak trochu ironicky se zeptal: co s tím?

Vzpomínám si, jak jsem před několika lety četl příspěvek na Tumblru, který představoval hypotézu, jež žel přesně odráží realitu, které dnes mládež čelí. Příspěvek zněl nějak takto: „Moje hypotéza je, že tak za 10 let zažije generace Z obrovský boom různých kultů a sekt, podobně jako tomu bylo u baby boomerů v 70. letech.“ A měl naprostou pravdu.

Žijeme v zoufalé době a zoufalá doba rodí zoufalé lidi, kteří hledají odpovědi. To vede ke vzniku falešných proroků – a právě to přitáhlo mnoho mladých lidí ke lžím avantgardních organizací a mluvících hlav, které tvrdí, že mají odpovědi, jež tito lidé celou dobu hledali. Těmto mluvícím hlavám navíc aktivně pomáhá, že k tomu pragmaticky využívají sociální sítě.

Myslím to naprosto vážně – na Instagramu existují stránky jako „skibidi.dialectics“ a marxisticko-leninské účty, které sdílejí italské brainrot postavy jako Tung Tung Tung Sahur, jak čtou díla Maa a Si Ťin-pchinga. Stejně jako pravicoví autoritáři, v jejichž vybrané společnosti se tímto ocitají, i oni dokonale ovládli algoritmus a úspěšně parazitují na zoufalých, hladových duších. Je to šílenství, ale jim to naneštěstí vychází.

A dokonce i mezi těmi mladými anarchisty a anarchistkami, které jsem měl možnost vidět, je znepokojivé množství takových, které lze kvůli plíživému a zákeřnému vlivu marxistů-leninistů sotva označit za anarchisty a anarchistky. Viděl jsem lidi, kteří si zcela vážně říkají „anarcho-tankies“, přičemž ta „anarcho“ část jejich nálepky není nic víc než jen estetický doplněk. Jsou to anarchisté a anarchistky podle jména a vizuálního stylu, ale o myšlenkách anarchismu nikdy nemluví. Nikdy nemluví o svobodě, nikdy nemluví o jednotlivci, který se osvobozuje z pout autority, ani o těch nádherných věcech, kterých se společně zmocňujeme. Mluví pouze o úzkoprsé marxistické analýze a o ohrané myšlence „jednoty levice“. Sakra, tihle anarcho-tankies označí skutečné anarchisty a anarchistky za „avanturisty“, „avanturistky“ a „tajné agenty“ a „tajné agentky“ dřív než za cokoliv jiného.

A v tom nejlepším případě – což samo o sobě o ničem nevypovídá – si od nás autoritářská levice vezme přesně to, co potřebuje k prosazení vlastních cílů. Vzpomínám si, jak se něco takového stalo s Malou želvou (Little Turtle), v jiném případě pak některé skupiny využily obžalované z kauzy Prairieland jako pouhý náborový nástroj.

Je důležité mít na paměti, že anarchistická analýza nevychází z politické ekonomie, je to v první řadě analýza, která pramení z kritického zkoumání moci jako takové. Výsledkem této analýzy je vůle k sociální nebo individuální transformaci, nikoliv úzkoprsý marxistický pohled na třídní boj. Samozřejmě existuje anarchistvo, které se s třídním bojem ztotožňuje, ale ani ono na něj nenahlíží stejně jako marxisté-leninisté. Moc se projevuje v každém aspektu našeho světa. Anarchistický boj 21. století není bojem třídním, a dokonce ani bojem proti státu samotnému, je to válka proti společnosti jako takové. Anarchistický odpor vůči moci je proto nejen odporem vůči moci dominantní, ale – jak nám nedávno připomněl Gustavo Rodríguez – také odporem vůči těm, kteří chtějí pouze vystřídat role.

Když to všechno uvážím, připadá mi docela trapné sledovat lidi, kteří sami sebe označují za anarchisty a anarchistky, jak se takto projevují. U velké skupiny lidí narážím na téměř až vědomou ignoranci vůči samotné ontologické podstatě anarchie – to je zkrátka ostudné. Některým z vás, co tohle čtete, to možná bude připadat jako unáhlený soud, ale mně už je to upřímně jedno. Jsem unavený z prázdné estetiky a už mě unavuje sledovat, jak lidi pokaždé skočí na tenhle špek.

Fredy Perlman si všiml, že pokaždé, když uděláme krok, obklopí nás ideologičtí dravci, kteří se živí našimi možnostmi, sytí se koncepty našich tužeb a znovu nás zotročují krásnými kombinacemi slov, jež jako by vykreslovaly svět, který se nám nepodařilo uskutečnit. Mějme na paměti, že jde o vzorec, který přetrvává už tisíce let – vzorec života polapeného skupinami, jež chtějí potlačit představivost. V období po roce 2020 se tento cyklus pouze dál opakuje. Kroužící orli pokračují ve svých nájezdech a mnohé z nás ulovili do tenat své podívané. Snesli se k zemi a vyvrhli nás. A já už jsem unavený.

Takže – co dělat? Je to dost zvláštní způsob, jak takovou otázku položit, ale myslím, že je důležité o ní diskutovat. Co mohou anarchisté a anarchistky udělat pro to, aby oslovilx mládež dříve než autoritáři? Pro mě, jakožto člověka z anarchistického prostředí, je to rozhodně priorita, a proto jsem nad touto záležitostí strávil spoustu času úvahami.

Samozřejmě netvrdím, že mám patent na rozum, a byl bych blázen, kdybych to prohlašoval. Popravdě řečeno, nemít hotové odpovědi je ten nejlepší výchozí bod pro každého. Neexistují žádná snadná řešení, nečeká nás žádné předurčené proroctví, které musíme naplnit. Je tu však nekonečno možností a kreativita. Navrhuji, aby právě toto byl výchozí bod pro jakýkoli dialog o anarchii s generací Z – dialog postavený na svobodě volby.

Je také nanejvýš důležité setkat se s lidmi tam, kde zrovna jsou. Je to už tak ohraná fráze, že se stala nekonečným klišé, ale přesto je pravdivá. Mně osobně to nesmírně pomohlo dostat se až sem: pochopit, že jsem jediný, kdo mě může osvobodit. Setkejte se s nimi tam, kde jsou, dejte jim nástroje, ale nechte je, ať si svou cestu najdou sami, pomozte jim zničit jejich svět. Ukažte jim, že hranice, které jsou jim vnucovány, nejsou nic než duchové a iluze. Duchové kolonialismu, kapitalismu, komunismu, zákona, vlastnictví a celý ten strašidelný dům plný ghúlů a přízraků jsoucna se před nimi skloní, jakmile se chopí svých životů a začnou dobývat vlastní vůli.

Chcete revoluci, v tom jsme zajedno, ale já jsem odmítl čekat a bolí mě, když vidím, že vy stále čekáte. Nevěřím, že mě zachrání nějaký vousatý muž na nebesích, a nevěřím ani lžím lidských proroků. Odmítám veškerou moc, protože já jsem ten jediný, kdo může vládnout sám sobě. Zjišťuji, že ty osoby, které se chtějí stát pouze novými fízly tohoto světa, jsou lidé slabého ducha – lidé, kteří chtějí chleba, ale netuší, kde hledat svou duši. Proto vás prosím, hledejte spolu s chlebem i duši. Myslím, že zjistíte, že vůně hořících paláců a roztříštěného skla je nezapomenutelná. Myslím, že láska, do které se s tímto světem propadnete, bude daleko úžasnější než spoluzávislost, kterou sdílíte s božskými králi a šílenými tyrany.

Žádné velké vyprávění už neexistuje. Kosmická pravda jako taková vlastně nikdy nebyla, věřím, že to byly jen lži stvořené za účelem společenské kontroly. Pro mě je jedinou pravdou tohoto světa to, že žádná pravda neexistuje. Tento vesmír je ve své samotné podstatě plný života, ale život je chaotický, je spontánní. Musím se vás zeptat: co od svého života, od tohoto světa, chcete nejvíc? Jaká je vaše pravda? Vaše vášeň? A co je stejně důležité – co uděláte pro to, aby se stala skutečností?

To jsou otázky, na které nemůže odpovědět nikdo jiný než vy sami – můžeme si o tom ale samozřejmě popovídat, a kdo ví, třeba spolu dokážeme sdílet společnou touhu?

Máte nějaký sen? Já mám. Sním o světě, kde se můžeme sami rozhodnout, čím chceme být. Sním o bujných lesích vyrůstajících z ruin starého světa, o zohavených panoptikonech a ohořelých bazilikách zarostlých tím, čemu říkají „plevel“. O úžasných příbězích o skolených božstvech a dionýském veselí, které si vyprávějí přátelé u ohně sedící v místech, kde kdysi stával kostel. Sním o tom – stejně jako mnozí lidé přede mnou a mnozí lidé, kteří stále sní –, že lež mrtvého světa bude zničena, aby uvolnila cestu nestoudnému, hrdému životu.

Máte nějaký sen, že ano? Pojďme o tom podiskutovat, moc rád bych si ho poslechl.

Zachránit se můžeme jen my sami, ale pokud jste připravenx na pořádně divokou jízdu, rozhodně to dokážeme společně. Na tuhle výpravu jsem přinesl pár bagelů z popelnice a pořádnou porci nespoutané touhy, tak doufám, že máte hlad. A jestli budete chtít, ukážu vám, jak si je příště obstarat sami.

Zdroj: https://warzonedistro.noblogs.org/post/2026/06/26/subjugated-dreams-on-the-appeal-of-the-authoritarian-left-among-generation-z/