Podnětný rozhovor s Ugo Palhetou o definici fašismu, o procesu fašizace probíhajícím ve Francii a o taktice hnutí Rassemblement National

V návaznosti na svou knihu Proč ve Francii sílí fašismus: Od Macrona po Le Penovou se Ugo Palheta sešel s Robem Gramsem, aby s ním probral společenské podmínky fašismu, roli neoliberalismu při vzestupu krajní pravice a co s tím dělat. V tomto rozhovoru, který poprvé vyšel na webu Frustration, diskutují oba o Palhetově definici fašismu, o procesu fašizace probíhajícím ve Francii a o taktice hnutí Rassemblement National. Rozhovor se uskutečnil 1. září 2025 s výjimkou poslední otázky, která byla doplněna v dubnu 2026.

* * *

Co je to fašismus?

RG: Jak definujete fašismus?

UP: To je obtížná otázka, na kterou historici reagovali mnoha různými způsoby, zejména v souvislosti s poměrně specifickou debatou, k níž se vždy vyplatí vrátit: existoval francouzský fašismus? Byl vichistický režim fašistický? Mnozí francouzští historici se dlouho drželi poněkud zvláštní teorie, někdy označované jako „francouzská imunita“, podle níž údajně existovala „francouzská alergie“ na fašismus a Francie byla před fašismem jaksi chráněna svými republikánskými hodnotami a institucemi. Dnes to zjevně není nijak přesvědčivé vzhledem k rozsáhlé práci zahraničních historiků o Vichy, krajně pravicovým ligám 30. let a samotným počátkům fašismu. Například Zeev Sternhell studoval prefašismus a fašistickou intelektuální syntézu, u nichž dokázal, že mají svůj původ ve Francii na konci 19. století.

Jedním z prvních úskalí této otázky je, že pojem fašismus může popisovat mnoho věcí: režimy, hnutí či strany, myšlenky, metody, estetiku, emoce, strategie a tak dále. V závislosti na tom, o čem přesně uvažujeme (strany, které nejsou u moci, režimy, myšlenky atd.), budeme mít tendenci zdůrazňovat různé aspekty. To může znamenat masové násilí ze strany polovojenských jednotek, spojenectví fašismu s kapitálem, kořeny jeho kádrů v maloburžoazii, specifičnost a roli jeho ideologie atd.

Dalším problémem je, že máme hotovou představu o fašismu, která pronásleduje myšlení téměř každého. Připomíná si tisíce mladých mužů pochodujících v uniformách, s rukama nataženýma v pozdravu, útočících na lidi, rozbíjejících výlohy obchodů Židů či jiných menšin. A když to nevidíme, reflexivně si představujeme, že nemáme co do činění s něčím, co souvisí s fašismem. Důraz se klade na tuto spektakulární dimenzi meziválečného fašismu a na specifickou organizační formu, kterou fašismus v tomtéž období nabýval, a to na militarizovanou masovou stranu. Podle mého názoru se však právě toto v našem současném politickém, ideologickém a kulturním kontextu nevrací a pravděpodobně se ani nevrátí.

To neznamená, že neofašismus, fašismus naší doby, není násilný, i když je méně násilný. Formy neofašistického násilí však nejsou – a nebudou – totožné s tím, čím byly dříve, stejně jako strategie či způsoby organizace neofašistů. Neznamená to ani, že je nemožné, aby vznikly a rozvíjely se strany připomínající nacistické nebo italské fašistické strany; což jsme viděli na příkladu Zlatého úsvitu v Řecku na počátku roku 2010. V určitých kontextech se tato konkrétní forma může znovu objevit. Ve skutečnosti však Zlatý úsvit nikdy zdaleka nedosahoval úrovně masové mobilizace, jakou měly Italská národní fašistická strana nebo nacistická strana. Jeho úspěch byl nejen méně významný, ale také krátkodobý.

Podle mého názoru je tedy nejplodnějším způsobem, jak porozumět fašismu – přístupem, který nám umožňuje uvažovat jak o historických formách fašismu, tak o neofašismu 21. století –, vycházet ze sociálního a politického projektu fašismu, který vychází z jeho světového názoru (spíše než z doktríny jako takové). Právě toto ideologické jádro přetrvává, navzdory různým použitým strategiím, které představují formy přizpůsobení se konkrétním a měnícím se politickým okolnostem a kulturním kontextům.

Tento světový názor lze shrnout do souboru prvků, které jsou určitým způsobem také vzájemně propojeny:

— Posedlost úpadkem, dekadencí a rozkladem společenství považovaného za organické a neměnné (společenství chápaného jako národní, civilizační a/nebo rasové).

— Civilizační a/nebo rasová paranoia, která umožňuje spojit tento úpadek s přítomností přistěhovalců, menšin a skupin na „naší“ půdě, které jsou považovány za zásadně cizí, ze své podstaty cizí a radikálně nepřátelské. Tyto skupiny jsou již svou samotnou přítomností vnímány jako ničitelé „našeho“ společenství (národa, civilizace a/nebo rasy), kteří mu brání zůstat věrným své hluboce zakořeněné „identitě“, vrátit se ke svým „kořenům“ (o nichž se samozřejmě tvrdí, že existují od nepaměti) a znovu nabýt svou „velikost“ („Make America Great Again“). Všechna zla národa či civilizace jsou tak vysvětlována právě touto přítomností na národní a kontinentální půdě.

— Nenávist k rovnosti a ke všem hnutím, která o ni usilují, tj. k odborovému hnutí (v rozsahu, v jakém bojuje proti třídním nerovnostem), k feministickému hnutí, k antirasistickému hnutí, k hnutí LGBTQIA+ atd. Celá sociální a politická levice je všude na světě terčem nenávisti krajní pravice (samozřejmě se tím míní především nejradikálnější křídlo levice, odtud pramení i fundamentální antikomunismus krajní pravice).

— Představa, že národní nebo civilizační renesance je možná pouze za přísné podmínky, že bude tělo národa či civilizace očištěno od svých zásadních politických a etnicko-rasových nepřátel. To znamená očistit se od menšin, postkoloniálních přistěhovalců a v širším smyslu přistěhovalců z globálního Jihu. Znamená to také očistit se od „zrádců“, tj. levicových a osvobozeneckých hnutí, která nejenže spolupracují s těmito „nepřáteli“, ale také podkopávají národní jednotu tím, že se angažují v třídních, feministických nebo antirasistických bojích. Tvrdí se, že to oslabuje národ tím, že se snaží rozložit to, co je považováno za jeho „přirozené“ hierarchie.

— Specifická směsice ultrakonzervatismu (připoutanost k těmto hierarchiím pohlaví, rasy, třídy atd.) a diskurzu, symboliky a obrazů subverze a vzpoury, která je vlastní fašismu. Fašismus a neofašismus hovoří o zlomu, a to jim jako reakční vzpouře dodává jejich zcela charakteristický a výbušný ráz. To tvoří součást politické a etické dynamiky fašismu, jeho schopnosti zakořenit mezi masami tím, že se propojuje s protichůdnými myšlenkami a emocemi.

Trvalé spojení mezi meziválečným fašismem a současným neofašismem spočívá právě v této matrici. Má politické, ideologické a strategické rozměry, zejména skrze celou myšlenku „třetí cesty“ (ani levice, ani pravice, ani socialismus, ani kapitalismus). Možná stojí za to vysvětlit, proč strategie zahrnující paramilitární použití násilí nevydržely, alespoň v masovém měřítku. Podle mého názoru existují dva hlavní důvody:

— Neexistuje stejný „lidský materiál“ jako po roce 1918, tj. miliony mladých mužů, kteří bojovali v první světové válce, byli odvedeni do armády a zažili masové brutální zacházení v zákopech. Část těchto milionů (ačkoli mezi válečnými veterány bylo také mnoho antimilitaristů) posílila řady fašistů.

— Ze strategického hlediska potřeboval klasický fašismus tyto milice k fyzickému vykořenění dělnického hnutí, které bylo v dělnických komunitách mnohem více etablované, zakořeněné a mocné, a to i v určitých oblastech italského venkova, kde bylo velmi silné a těsně po první světové válce vybojovalo celou řadu práv. V kontextu období po první světové válce tedy existovala „potřeba“ masového násilí a paramilitárních aparátů.

Náš kontext je odlišný, ale strategicky stále existuje tato idea třetí cesty: „jsme alternativou jak k buržoazním stranám, tak k levici“. Marine Le Pen tvrdí, že obě tyto strany zaprodávají národ, a to jak „globalismu shora, finančnímu totalitarismu“, tak „islamistickému“ „globalismu zdola“, který je údajně „poháněn masovou imigrací“. Le Pen a všichni vůdci krajní pravice po celém světě zjevně sledují tuto strategii třetí cesty, která spočívá v tom, že se prezentují jako alternativa jak k buržoazním stranám, tak k dělnickým či levicovým stranám.

Pokud tomu dobře rozumím, jsou pro vás krajní pravice a fašismus synonyma?

Ne zcela. Mohli bychom sestavit spíše akademickou typologii a rozlišovat mezi různými krajně pravicovými hnutími, ať už jde o tradicionalistická/roajalistická, bonapartistická, fašistická atd. Myslím si, že takový rozbor dnes vyžaduje rozlišování mezi krajně pravicovými hnutími na základě jejich odlišných ideologických strategií: libertariánsko-autoritářské křídlo (Trump nebo Milei), neoliberálně-reakční křídlo (Meloni nebo Orbán) a sociálně-nativistický typ (Le Pen). Rád bych však také poukázal na to, že na základě takovýchto typologií jsou někteří až příliš vedeni k přesvědčení, že hranice mezi těmito proudy jsou nepřekonatelné, zatímco ve většině případů se ukázalo, že jsou schopny spolupracovat, společně jednat, a dokonce i vládnout.

Ve 20. století byly dvěma hlavními proudy krajní pravice, které měly historický dopad, fašistická a neofašistická krajní pravice a vojenská krajní pravice.

Vojenská krajní pravice zahrnuje například Franca, Pinocheta a řecké plukovníky, kteří se chopili moci státním převratem v roce 1967. Jejich síla, zdroj jejich moci, zjevně spočívá v jejich opoře v rámci vojenské hierarchie. Jejich strategie se opírá o zásahy vojenskou silou za pomoci regulérních vojenských jednotek, aniž by se skutečně snažily vybudovat širší základnu mezi obyvatelstvem. Dnes, ve Francii roku 2025, se nedomnívám, že nebezpečí spočívá ve státním převratu ze strany vojenské krajní pravice. Před několika lety jsme viděli dokumenty, které dokazují, že krajní pravice je přítomna ve významných složkách armády, včetně vrcholného vedení.

Domnívám se, že nebezpečnější hrozba vychází z politického křídla krajní pravice, tedy z neofašistické krajní pravice, která již desítky let usiluje o přetvoření politického, strategického a programového odkazu fašismu, přičemž se k tomu obvykle výslovně nehlásí. Činí tak při zachování svého protiimigračního a rasistického (zejména islamofobního) ideologického základu a zároveň dává najevo svou podporu těm, kteří jsou oddáni fašistické politické tradici.

Například když zemřel Jean Raspail – rasistický autor, který napsal futuristický román popisující rasovou občanskou válku [Tábor svatých] – a Le Penová zveřejnila tweet, v němž vyzvala lidi, aby si jeho dílo znovu přečetli, věděla přesně, co dělá. Je součástí určité historie, určité politické rodiny. V tomto politickém hnutí působí jako aktivistka již přes 40 let a jistě dobře zná jeho ideologické, programové i literární referenční body. Je součástí této fašistické historie – na rozdíl od toho, co nedávno prohlásili mediální ideologové jako Michel Onfray, Marcel Gauchet, David Pujadas a Alain Finkielkraut, kteří tvrdili, že Le Penová a Rassemblement National se rozešli s dědictvím krajní pravice.

Přijímáte myšlenku historika Roberta Paxtona, že návrat fašismu by neměl být vnímán jako návrat k historickému fašismu, ale spíše jako vznik „funkčního ekvivalentu“. Jaká je však „funkce“ fašismu?

To je zajímavá otázka, protože radikální levice často rychle sahá k poněkud zjednodušující (ne-li zcela mylné) představě, že funkcí fašismu je sloužit jako „poslední obrana“ buržoazie tváří v tvář bezprostřední revoluci – povstání dělnické třídy nebo lidové ofenzivě. Tak se však věci ve skutečnosti nevyvíjely. Fašismus sílil v letech 1921–1922 díky finanční podpoře, která skutečně pocházela od velkostatkářů, kteří chtěli, aby rozbil dělnické hnutí na venkově. Je však zřejmé, že když se Mussolini dostal k moci, nehrozila žádná bezprostřední revoluční „hrozba“. Samozřejmě existovaly velké obavy, které mezi majetnými vyvolala ruská revoluce z roku 1917 a poté italské biennio rosso („dva rudé roky“ 1919–1920). Fašisté se však mohli dostat k moci spíše proto, že tato revoluce byla poražena a že Italská socialistická strana (Partito Socialista Italiano) se ukázala neschopná využít bojovnost dělníků k uchopení moci a zahájení radikální transformace italské společnosti, a to v atmosféře demoralizace a dezorientace, která ovládala dělnickou třídu.

Podobně i v Německu se nacisté k moci nedostali v rámci „horké“ konfrontace. Léta 1929–1933 nebyla obdobím sílících dělnických a lidových bojů: docházelo sice k mobilizacím, včetně někdy velkých a dokonce radikálních, ale stále se jednalo o boj v defenzivě. V tomto ohledu se toto období lišilo od let 1918 až 1923, která se vyznačovala mnohem větší politickou nestabilitou a dělnickým hnutím, které bylo mnohem více v ofenzivě, včetně pokusů o povstání. Rok 1923 byl také rokem, kdy nacisté provedli ubohý pokus o převzetí moci při pivním puči v Mnichově, ale byli vojensky rozdrceni. Hitler strávil ve vězení méně než rok (což je za pokus o povstání velmi krátký trest – což ukazuje na spoluúčast soudního systému na nacismu v tomto období), a poté se definitivně rozhodl pro strategii získání moci ústavními prostředky.

Poslední obranné linie buržoazie je třeba hledat spíše v represivním aparátu státu, zejména v armádě, která je obecně baštou reakce. Ale pokud fašismus není poslední baštou buržoazní moci, k čemu pak slouží? Z pohledu buržoazie má fašismus jistě svou historickou funkci. Když významná část politických, ekonomických a mediálních elit předá fašistům moc na stříbrném podnose, činí tak za účelem opětovné stabilizace politického řádu, a to v kontextu, kdy se nemůže vytvořit žádná parlamentní většina a kdy je politická situace patová, na pokraji krize režimu.

V takových situacích nejsou základní zájmy buržoazie skutečně ohroženy (krize není revoluční ani předrevoluční). Avšak kvůli chronické nestabilitě vlády není buržoazie schopna – nebo není zcela schopna – prosadit svou politickou agendu. Tradiční buržoazní strany, které obvykle zajišťují buržoazní nadvládu na politické scéně, jsou příliš zdiskreditované a jejich legitimita mezi obyvatelstvem je příliš silně narušena. Buržoazie proto potřebuje najít na politické scéně nějakou novou hegemonickou sílu, která by zaplnila mezery a znovu získala iniciativu tváří v tvář lidovým hnutím, která sice nejsou dost silná na to, aby sama převzala moc, ale jsou dost silná na to, aby blokovala některé buržoazní politiky.

To stojí za zmínku, protože fašismus je často redukován na roli „většího biče“, kterým se dá udeřit dělnická třída po hlavě. Myslím si, že to není zcela správné: nejmocnějším nástrojem, který buržoazie má, je armáda. A ve skutečnosti se buržoazie k armádě vždy uchýlí, když hrozí revoluce, nebo dokonce i tehdy, když její zájmy ohrožuje skutečně ambiciózní levicová politika, a to i v čistě reformistické podobě (Španělsko v roce 1936, Chile Salvadora Allendeho v roce 1973…). V případě Chile vidíme, jak celá vládnoucí třída uzavírá dohody s generály, spolčuje se s americkými vůdci a CIA. Poté přiletěla letadla a ostřelovala Allendeho palác, čímž ho zahnala do kouta a donutila k sebevraždě, zatímco levicoví aktivisté byli nahnáni na stadiony a zmasakrováni.

To, co buržoazie od fašismu očekává, když jej začleňuje do velké pravicové koalice, je mobilizace jeho sociální základny a její využití ve službách buržoazní politiky, což zahrnuje zničení dělnických a lidových hnutí a opětovnou stabilizaci politického systému, a to vše bez nutnosti uchýlit se k vojenskému puči. Rád bych mimochodem poukázal na to, že ve všech minulých případech se fašisté dostali k moci jako součást pravicové koalice a v italském a německém případě byli z hlediska počtu ministerských postů v menšině ve srovnání s ministry z tradiční pravice (konzervativními či liberálními ministry).

Fašisté si však vždy zajistili post předsedy vlády – Hitler prohlásil, že nechce nic menšího než být kancléřem – a ministerstvo vnitra, aby měli kontrolu nad policejními silami. Odtud fašisté dělali to, co si předsevzali, totiž přestavět státní aparát ve svůj prospěch. Pro oportunisty šlo o zajištění pozic moci a zdrojů příjmů, zatímco pro ty ideologičtější a fanatičtější šlo o uvedení jejich vize společnosti do praxe.

Historická funkce fašismu je tedy z pohledu vládnoucích tříd spíše funkcí hegemonickou než vojenskou (tj. potlačování revolučního vzestupu dělnické třídy, probíhajícího či hrozícího povstání atd.). To však neznamená, že by nešlo o potlačení všech forem protestu a opozice. V současném kontextu to znamená nejen protesty odborů a pracujících, ale samozřejmě také antifašistická, antirasistická, protiválečná, radikálně ekologická, feministická a LGBTQIA+ hnutí. Znamená to umlčet všechny tyto formy opozice a vzpoury, aby bylo možné obnovit politický řád a, v hlubší rovině, tento politický řád přebudovat kolem myšlenky „přirozené hierarchie“ a projektu „národního znovuzrození“.

Zdroj:
https://www.versobooks.com/blogs/news/is-fascism-winning-in-france-interview-with-ugo-palheta

27.7.2026 Verso

Racism Repression Theory