Úvahy o budoucnosti od britské platformy The Eclipse, jež se zaměřuje na anarchistickou strategii a přináší zajímavé podněty, které mohou být inspirativní i v našem prostředí.

(První část textu ZDE)

Reforma

Úspěšná progresivní reforma

Přístup, který by mohla budoucí vláda zaujmout k řešení současných systémových problémů, spočívá ve skutečném zavedení určitého souboru omezených reforem, které zlepší život obyčejných lidí, zmírní část jejich nepřátelství vůči současnému systému a v dlouhodobém horizontu pomohou obnovit funkční a produktivní společnost, kterou bude možné i nadále ovládat a vykořisťovat. O takový pokus se s největší pravděpodobností pokusí Zelení, Labouristická strana, kterou ovládla znovu oživující se levicová frakce, nebo nějaká jiná levicová strana.

To se však snáze řekne, než udělá. Za normálních okolností se vlády více zodpovídají mocným podnikům a své vlastní vnitřní technokratické byrokracii než obyčejným lidem, a zájmy obou těchto skupin jsou v rozporu s potřebami a přáními obyčejných lidí. Kapitalisty pohání snaha o zisk prostřednictvím konkurence na trhu a technokraty snaha o budování moci prostřednictvím konkurence uvnitř organizací. To často vede k vykořisťování a útlaku těch, kteří se nacházejí na spodních příčkách sociálního žebříčku, a to za účelem dosažení zisku a moci; tyto motivy se navíc často projevují velmi krátkodobě: když je vaše společenské postavení definováno ziskem a mocí, jaký smysl má snažit se vybudovat stabilní společnost zítra, pokud by to znamenalo, že dnes zkrachujete nebo přijdete o moc? Z tohoto důvodu většina vlád, bez ohledu na ideologii, nakonec chrání tyto krátkodobé zájmy, protože k fungování potřebují spolupráci kapitalistů a technokratů, i když to v dlouhodobém horizontu vede k sociální dezintegraci.

Reformní vláda má tedy dvě možnosti, jak prosadit své reformy:

● Může vypracovat soubor reforem, které budou přijatelné pro dostatečný počet kapitalistů a technokratů ve společnosti, aby je mohla prosadit pouze na základě těchto předností. Takové reformy jsou často velmi omezené a nakonec vypadají spíše jako „vše při starém“.

● Pokud síla mimo kapitalismus a státní byrokracii dokáže vytvořit dostatečnou krátkodobou hrozbu, která u mnoha kapitalistů a technokratů vyvolá obavu, že by mohli zcela ztratit své mocenské pozice a privilegia, pak lze prosadit závažnější reformy za účelem stabilizace systému.

Taková hrozba může být vnější, například hrozba ze strany jiného státu nebo bezprostřední riziko přírodní katastrofy, a žádná politická strana ji nedokáže ovládat. Vzhledem k výše zmíněným tlakům by strana jako Zelení nebo Labour Party, chtěla-li by prosadit zásadní reformy, musela spolupracovat se sociálním hnutím stojícím mimo kapitalismus a stát, které by vyvinulo dostatečný tlak, aby se reforma jevila jako lepší volba než ignorování tohoto hnutí a riskování revoluce. Podíváme-li se na zlatý věk sociální demokracie v Evropě, vidíme, že vzešel z kombinace těchto hrozeb: strach z vnější sovětské supervelmoci a strach z radikálních vnitřních dělnických hnutí, která v několika zemích rozpoutala revoluce, poskytly mnoha evropským státům motivaci k vybudování silných sociálních států jako způsobu, jak zmírnit vnitřní napětí a zajistit loajalitu svých občanů.

Pro anarchisty*ky představuje úspěšná reforma směsici příležitostí i výzev. Omezené změny, které přinese kompetentní vláda, by mohly začít obnovovat důvěru mnoha lidí v systém způsobem, který podkopává naše představy a touhy po lepším způsobu života. Na druhou stranu, jakmile lidé začnou vidět, že změna je možná, bude snazší argumentovat, že tuto možnost můžeme využít k prosazení ještě radikálnějších změn. Abychom čelili takové reformní vládě, potřebujeme strategii, která povzbudí lidi, aby se dívali za hranice bezprostředního přežití a kladli ambicióznější požadavky, které nejsou v rámci reforem možné. Bude důležité zdůrazňovat a prosazovat změny, které podkopávají samotný systém státu a kapitalismu, a které proto nemůže žádná vláda realizovat. Vláda například může být ochotna akceptovat lepší pracovní podmínky nebo méně brutální režim na hranicích jako cenu za sociální mír, ale nikdy nemůže akceptovat plnou kontrolu pracujících nad výrobními prostředky ani zrušení policie a kontrolovaných hranic.

Neúspěšná progresivní reforma

Ačkoli mohou být sociální hnutí nezbytným nástrojem pro prozíravou politickou elitu k prosazení reforem, které jsou nezbytné pro dlouhodobou stabilitu systému, představují zároveň potenciální nebezpečí. Tato sociální hnutí musí být dostatečně mimo mocenské systémy státu a kapitalismu, aby je mohla ohrozit, ale zároveň dostatečně integrovaná, aby je bylo možné i nadále kontrolovat, a dokonce rozpustit, jakmile splní to, co si jejich vůdci přejí. To byl konečný osud hlavního proudu dělnického hnutí ve velké části Evropy, jehož infrastruktura zdola mimo stát byla oslabena a poté zničena, když již nebyla užitečná pro levicové politické strany.

Skutečnost, že taková sociální hnutí musí být do jisté míry mimo systém státu a kapitalismu a dostatečně silná, aby jej skutečně ohrozila, však znamená, že mají schopnost rozejít se s jakoukoli politickou stranou, která se je pokouší využít, a prosazovat radikálnější reformy, či dokonce revoluci. Pokud se v rámci sociálního hnutí vyvine nová elita se zájmy konkurujícími stávající elitě, jak tomu bylo v případě leninistických a národně osvobozeneckých hnutí 20. století, nebo pokud se vyvinou struktury zdola nahoru, které hnutí podřídí kontrole jeho členů jako celku, pak se mohou stát skutečnou hrozbou pro současnou elitu nebo, v druhém případě, dokonce pro samotný systém státu a kapitalismu. Úspěšné progresivní reformy mohou rovněž vytvořit prostor pro to, aby k tomu došlo, tím, že lidem poskytnou více času a zdrojů, vyvedou je z apatie a beznaděje a povzbudí je, aby se více angažovali v sociálních hnutích a zaujímali v jejich vedení významnější role. Jednou z věcí, která ukončila zlatý věk sociální demokracie, byl prudký nárůst dělnických, kontrakulturních a sociálních hnutí, která se nedala udržet v přijatelných mezích reforem, což donutilo stát a kapitalismus přejít k represivnější strategii neoliberalismu, která vedla k našim současným podmínkám.

Taková budoucnost by anarchistům*kám skýtala nejzřetelnější příležitosti, představuje však také potenciální nebezpečí. Na jedné straně nárůst sociálních hnutí poskytne anarchistvu prostor k šíření našich politických názorů, prosazování struktur zdola nahoru a povzbuzování sociálních hnutí k radikálnějšímu směřování. Na druhou stranu, čelit politické straně, která se záměrně snaží tato sociální hnutí využít k prosazení vlastních cílů, znamená, že existuje riziko, že se anarchisté zapojí do sociálních hnutí, která nás nakonec využijí jako užitečné idioty ve prospěch svých politických pánů. Přineseme dovednosti potřebné k tomu, aby hnutí fungovalo, jen abychom byli poté, co hnutí splní svou roli, odsunuti na okraj a odhozeni, jak se nám to v minulosti již mnohokrát stalo. Abychom se tomuto druhému scénáři vyhnuli, nesmíme se do sociálních hnutí zapojovat bezmyšlenkovitě a nahodile. Musíme být připraveni:

● Bojovat proti reformismu v jejich řadách.

● Přesvědčovat členstvo, aby v praxi podporovalo anarchistické metody.

● Šířit anarchistické myšlení.

● Opustit tato hnutí a založit nová, pokud se nakonec stanou nástroji k posílení autority.

V ideálním případě tato sociální hnutí zakládáme sami a od samého počátku imunizujeme jejich struktury a myšlenky proti reformismu, aby jakýkoli pokus o kooptování takových sociálních hnutí pro pouhý reformismus neskončil neúspěchem. Snaha být proaktivně prvními iniciátory v sociálních hnutích však bude vyžadovat anarchismus, který je sebevědomější, odhodlanější a koordinovanější.

Zdroj:
https://wearetheeclipse.com/2026/08/13/four-futures-part-ii-reform/

15.9.2026 The Eclipse

Teorie