Ilja Romanov (1966–2026)

V sobotu 5. září zemřel ve věku 60 let anarchista Ilja Romanov, aktivní v anarchistickém hnutí od 80. let.

Do protestního hnutí se zapojil ve svém rodném Nižním Novgorodu (tehdy Gorkém) v letech perestrojky, od roku 1990 se v Moskvě, kam se přestěhoval, účastnil squaterského a radikálně ekologického hnutí, přednášel a psal do samizdatových publikací. Ale hlavně se účastnil prakticky všech protestů té doby. Když se v 90. letech seznámil se svou budoucí ženou, řekl jí to, co chtěla slyšet ze všeho nejvíc: „Změnit svět přece nejde jen planým žvaněním. Je třeba něco dělat.“ Toho se Ilja Romanov celý život držel.

Svou první akci ostatně uskutečnil už jako třináctiletý. Roztavil olovo a odlil z něj písmo. S jeho pomocí vytiskl v malém nákladu leták proti totalitnímu režimu. Letáky nechával v telefonních budkách v naději, že si je dělníci přečtou a povstanou proti arogantní nomenklatuře, čímž zachrání dědictví revoluce. Letáky si však přečetli v KGB. Školáka zatkli a dlouho vyslýchali. Ale nemlátili ho a vyvázl tehdy podle svých slov relativně snadno.

V roce 1992 v Lipecku, kde obyvatelé protestovali proti výstavbě chemičky, stál v čele skupiny aktivistů, kteří obsadili budovu krajské správy. Dnes je to skoro nepředstavitelné – na dvě hodiny nad budovou vlál namísto ruské vlajky černý prapor svobody, jak o tom tedy psal anarchistický tisk. Vyhnali je odtud příslušníci speciálních jednotek, ale k žádnému velkému politickému procesu nedošlo: policajti radikály pořádně zmlátili a pak je propustili.

Poprvé byl Ilja „doopravdy“ zatčen v roce 1998 za držení marihuany (kterou mu nejspíš někdo podstrčil). Poté se ho pokusili „uvěznit“ za výrobu bomb – na základě výpovědi, kterou vymlátili z jiného aktivisty. Případ se rozpadl, ale Ilja věděl, že ho nenechají na pokoji, a tak odjel na Ukrajinu. A v aktivismu pokračoval. V roce 2002 tam probíhala masová protestní kampaň „Vstaň, Ukrajino!“ proti režimu Leonida Kučmy. Po šokujícím napadení pokojných demonstrantů bezpečnostními složkami v listopadu 2002 v Kyjevě vybuchlo u budovy ukrajinské civilní kontrarozvědky podomácku vyrobené výbušné zařízení. O několik týdnů později zatkla policie 11 občanů Ruska, Moldavska a Ukrajiny, které obvinila z přípravy ustavení „Černomořské sovětské republiky“, z držení zbraní a dalších trestných činů.

Obžalovaní byli mučeni (což později uznal i Evropský soud pro lidská práva, který jim přiznal odškodnění), aby se přiznali. Ilju bili a vyhrožovali mu znásilněním, on ale vypovídal jen proti sobě a neprozradil ani jedno jméno. Dostal 10 let, což si komplet odseděl.

Když se dostal na svobodu a vrátil se do Ruska, ruské bezpečnostní služby ho sledovaly jako potenciálního teroristu. Na svobodě strávil pouhých 10 měsíců. V říjnu 2013 mu v jednom z parků v Nižním Novgorodu v rukou explodovala podomácku vyrobená petarda a v nemocnici mu museli amputovat ruku v zápěstí. Výbuch se stal záminkou k jeho novému zatčení a obvinění z terorismu. K tomu přibyla obvinění založená na neopatrných slovech, která Ilja pronesl při svém propuštění na Ukrajině. Dostal dalších 9 let.

V roce 2017 bylo proti němu zahájeno ještě jedno trestní řízení. Iljův spoluvězeň měl telefon a jednou mu ho podal a řekl: „Podívej, píše ti tady manželka.“ V tu chvíli vtrhli do cely dozorci, telefon zabavili a po pár dnech na něm „objevili“ videoklip s výzvou k džihádu. Celoživotnímu ateistovi Iljovi tak mohli pod další záminkou prodloužit trest o pět a půl roku.

V roce 2019 utrpěl Ilja mozkovou mrtvici a zůstal částečně ochrnutý. Obhájcům lidských práv se podařilo dosáhnout jeho propuštění ze zdravotních důvodů a zbytek života strávil v kruhu svých

blízkých.

Když vznikala v roce 2021 reportáž o Iljovi a jeho ženě Larise, zeptal se mladých kluků, kteří se s ním přišli seznámit:

„A jsou dneska ještě anarchisti?“

„Jo! Jo! To jsem já, já jsem anarchista,“ odpovídali kluci jeden přes druhého.

„Respekt!“ usmíval se Romanov. Byl rád, že je tu pořád někdo, kdo chce dál šířit jeho ideály. Možná, že aspoň oni za ně nebudou muset platit takovou cenu.

Ilja Romanov a Larisa Romanovová v 90. letech