Jak se organizuje studentstvo během podzimních nepokojů ve Francii a proč je seboorganizace lepší než centrální řízení?

Studentské hnutí, které se na podzim roku 2026 rozšířilo po celé Francii jako požár, bylo výhradně dílem samotných středoškoláků. Bez jakékoli podpory, bez strany, bez odborů tahajících za nitky jednali zcela samostatně, jako dospělí. Donutili všechny dospělé, všechny orgány, které za ně nesou odpovědnost, aby je braly v potaz.

Učinili tak tím, že odsoudili nedůstojné a diskriminační podmínky ve svých školách, vyjádřili své materiální i psychické utrpení a formulovali konkrétní a relevantní požadavky. Dosáhli toho tím, že mezi sebou mluvili a diskutovali, organizovali se v rámci školy, vytvořili jasné poselství na transparentech a plakátech a poté přistoupili k akci.

Formou akce, kterou si tito vzpurní středoškoláci zvolili, bylo zablokování vchodů do jejich školy. Vztyčili barikády z popelnic, dřevěných palet, městského mobiliáře – z čehokoli, co se jim dostalo pod ruku. Jednalo se v podstatě o protestní demonstraci a mobilizační akci, která nutila lidi, aby si všimli toho, co bylo napsáno na jejich plakátech, a diskutovali o tom. Tato forma akce se během několika dní rozšířila po celé Francii a rychle se stala významnou mediální událostí. S velmi omezenými prostředky se šířila ústním podáním, ze skupiny do skupiny, prostřednictvím sítí spřízněných skupin a poté prostřednictvím sociálních médií; šlo o moderní formu sebeorganizace, a fungovalo to.

Tváří v tvář této mládežnické revoltě, jejíž možnost unikla všem, včetně Laurenta Nuñeze (ministra/prefekta/šéfa zpravodajských služeb), se stát okamžitě rozhodl, „jako dospělý zodpovědný za ochranu svých dětí“, neposlouchat hlasy protestujících středoškoláků, ale srovnat je zpět do řady a přivést k disciplíně. „Požádali jsme, abychom mohli složit maturitu, a oni na nás poslali pořádkovou policii,“ odpověděli studenti. S nepředstavitelnou brutalitou, zejména vůči teenagerům, která způsobila celoživotní postižení, zranění a traumata: byli zbiti, spoutáni, násilím vhozeni do policejního vozu a poté do špinavé cely na policejní stanici. V policejní vazbě, v patnácti letech…

Vzbouřená mládež dokázala klást odpor, odmítla se podrobit a místo toho se každý den bránila fyzicky i morálně. Den za dnem, bez kapitulace, poháněna vědomím nespravedlností, které utrpěla, vztekem proti těm, kdo ovládali jejich osudy, a touhou po lepší budoucnosti. „Seru na budoucnost!“ Tyto myšlenky rezonovaly u mladých teenagerů všude, ve městech i na venkově, a podněcovaly kolektivní hnutí. Šířily se rychle, protože našly úrodnou půdu. S málem prostředků, bez velkých zbraní, bez peněz, bez centrální, strukturované organizace. Bez vůdců, jen s facilitátory, kolektivními zkušenostmi, sebeorganizací a koordinací.

Vzpoura středoškoláků na podzim roku 2026, navzdory ceně zaplacené na vlastním těle, již dosáhla několika vítězství. Bezprostředně po jejím vypuknutí, aniž by si to vůbec uvědomili, narušili veškeré politické a volební programy a donutili všechny mocenské síly, aby se na ně podívaly, aby jim naslouchaly, zejména když křičeli, aby byli konečně vyslyšeni.

Vizuální, prostorový a zvukový projev této studentské revolty jasně ukazuje, že v čele rebelů stojí mladí lidé z francouzské koloniální minulosti, žijící ve znevýhodněných dělnických čtvrtích na okrajích měst, kteří po generace snášeli každodenní ponížení, pohrdání a vyloučení. To je nepochybně první případ v historii studentských revolt, od roku 1968 až po současnost.

Dalším charakteristickým rysem tohoto hnutí středoškoláků je tento výkřik vzpoury, toto odmítnutí „infantilismu“, tedy znevažování člověka na základě jeho věku. Tuto diskriminaci je třeba považovat za jednu ze strukturálních forem podřízenosti a útlaku v našich společnostech, vedle třídního rozdělení, machismu, rasismu a všech forem nadřazenosti, založených na pohrdání těch, kteří se na druhého dívají svrchu.

Tito mladí lidé se bouří proti všem schizofrenním mocenským silám, které nad nimi vládnou; jsou nezletilí, podléhají rodičovské moci, bez volebního práva, a přesto dost staří na to, aby byli biti, zraněni, zadrženi, nebo dokonce uvězněni.

Svým bojem ukázali a dokázali, že mají dostatek důvodů k revoltě, že jsou schopni převzít odpovědnost za své vlastní životy a organizovat se, stejně autonomně jako dospělí, aniž by potřebovali, aby se o ně někdo staral.

V zákulisí?

Aby popřely, že by 14- až 17letí mohli vzít věci do vlastních rukou a vyvolat takový sociální a politický převrat, stát a jeho vláda okamžitě obvinily „LFI a její krajně levicové zástupce“ z toho, že stojí za vzpurnými středoškoláky. Jedná se o zjevnou lež, o zákeřný pokus diskreditovat jak studentské hnutí, tak LFI a její spojence. Není pochyb o tom, že vzbouření středoškoláci čerpají inspiraci z minulých bojů a zkušeností, starých i nových, které si osvojují a obnovují. Žádné sociální hnutí však nikdy není přesnou kopií předchozí zkušenosti.

Aktivisté a aktivistky v organizovaných skupinách se samozřejmě na svých pracovištích či ve školách věnují podněcování debat, kritice establishmentu a iniciativám za odpor. Většinou však tyto iniciativy zůstávají omezené; vliv se nešíří, protože koluje mnoho různých vlivů. Až do dne, kdy se náhle vytvoří rebelské skupiny, rozmnoží se a zkoordinují své síly, aby obsadily politický prostor.

V čele?

Obraz Louise Boyarda, poslance LFI, s trojbarevnou šerpou, sedícího před stovkami studentů pořádajících sit-in na Rue d’Assas, je katastrofou. Pro něj i pro stranu, kterou zastupuje, ale především pro rodící se studentské hnutí. Je to chytré. Pokud bylo cílem posílit machiavellistickou narážku předloženou vládou a poskytnout vizuální důkaz, že za revoltou možná nestála LFI, ale že stála v čele, pak se to podařilo. Jenže realita je jiná. Byli to skutečně studenti z univerzit v Latinské čtvrti, kteří zorganizovali blokády a pouliční demonstrace, a Louis Boyard se svým mladistvým vzhledem se mohl snadno ztratit mezi ostatními, bez jakýchkoli rozlišovacích znaků. Poslanec LFI však chtěl zaujmout pózu připomínající Daniela Cohn-Bendita čelícího policistovi, čímž naznačoval, že policie by měla přejít přes něj, aby zaútočila na mladé demonstranty, které přišel chránit. V této sekvenci všichni jasně viděli pokus LFI kooptovat protestní hnutí pro své vlastní stranické a volební účely.

Při budování sítě určené k odchytu a zkrocení své kořisti stát již dlouho využívá zbraň v podobě vytváření vůdců hnutí, k čemuž mu napomáhají spolupracující média. Nejčastěji vybírají zástupce ze studentských svazů, kteří nemusí být nutně hnací silou hnutí – ba naopak – a prostřednictvím mediálního aparátu je vynášejí na scénu. Jakmile jim bude udělen titul vůdců, získají legitimitu vystupovat v televizi a rozhlase jménem všech demonstrantů a budou pak jediní oprávnění zastupovat hnutí při jednáních na ministerstvu. Aby člověk prošel výběrovým řízením a měl šanci být povýšen na vůdce, musí samozřejmě odpovídat požadovanému profilu: být rebelský, ale rozumný, rozzlobený, ale umírněný, nekompromisní, ale otevřený vyjednávání. Musí také, zcela vážně, předložit seznam přesných a finančně vyčíslených požadavků.

A to je vše. Od května roku 1968 jsme byli svědky několika generací bývalých „studentských vůdců“, kteří se rychle stali poslanci, senátory, náměstky pařížského starosty a tak dále. Obrátili se zády ke svému sociálnímu původu? V každém případě se od něj ve skutečnosti příliš nevzdálili. Je to, jako by UNEF [Národní svaz francouzských studentů], svazy středoškoláků a sdružení jako SOS Racisme, Ni Putes Ni Soumises [Ani děvky, ani poddajné] a další sloužily pouze jako odrazový můstek pro ambiciózní mladé lidi, aby si našli pohodlná místa v institucích řízených sociálními demokraty; spekulanty a zrádci ušlechtilých cílů.

Hledání, vytváření a prosazování vůdců je nedílnou součástí boje státu za zničení sociálních revoltních hnutí, která jsou ze své podstaty založena spíše na kolektivním než na personalizovaném fungování. A je třeba říci, že i skupiny a strany, které se prohlašují za revoluční, reprodukují vytváření a prosazování vůdců, osobností jménem Jean-Luc Mélenchon nebo Anasse Kazib. Personalizace boje vážně škodí samotnému boji.

S kým?

Obraz Ballyho Bagayoka, starosty Saint-Denis, který od samého počátku otevřeně podporoval středoškoláky ve svém obvodu, měl jiný význam. Představoval podporu nejbližší instituce, což dodávalo legitimitu boji studentů předměstské odborné střední školy, kteří byli diskriminováni a rasově profilováni, ale hrdě se bouřili. A jejich starosta tam byl, aby je podpořil, stejně jako další starostové dělnických čtvrtí.

V návaznosti na vlnu policejního násilí vyzvaly odborové svazy, rodičovská a učitelská sdružení a organizace na ochranu lidských práv k obraně středoškoláků, „našich dětí“, před policejním násilím i před násilím ze strany „výtržníků“. Odborové svazy samozřejmě – jako by se chtěly prosadit do role vůdců hnutí – musí přijmout policejní informaci, že „výtržníci nejsou žáci středních škol, ale pouze cizinci, kteří chtějí vyvolat nepořádek a střetnout se s policií“. Vzhledem k profilu tisíců zadržených mladých lidí – devět z deseti jsou nezletilí a středoškoláci – by měli odboroví vůdci přehodnotit svou analýzu a postoj.

Všichni účastníci revolučního sociálního hnutí, kteří jsou nevyhnutelně vystaveni represím, potřebují solidaritu a podporu od sdružení, odborů a stran, které chápou a sdílejí jejich věc. Stejně jako bezdomovci potřebují deky, nemocní potřebují lékařskou péči a obvinění potřebují právníky. Jejich institucionální postavení jim poskytuje ochrannou a obrannou roli. A to je vše ku prospěchu věci.

Uvnitř?

Být uvnitř, skutečně se účastnit zevnitř, znamená být na stejné úrovni, na stejném místě jako všichni ostatní, bez rozdílu. Žluté vesty to dobře pochopily a prosazovaly: ve žluté vestě jsou si všichni rovni, na stejném místě, bez ohledu na povolání, věk nebo oblečení. Ať už v žluté vestě, černém plášti do deště nebo jiném anonymizujícím oděvu, základním principem je, že boj je kolektivní, že všichni jsou si rovni, bez jakéhokoli rozlišování či hierarchie. Každý se na hnutí podílí podle svých schopností a okolností. Žádní vůdci, nikdo, kdo by usiloval o vedení, pouze horizontální, lokální a široce rozšířená sebeorganizace.

Aniž bychom se vraceli k počátkům revolučních hnutí a soustředili se na sociální hnutí, která v posledních letech otřásla Francií, lze jen doufat, že protestní hnutí středoškoláků, vysokoškoláků, pracujících a lidí v nejistých zaměstnáních všeho druhu se podaří vymanit ze sevření skupin, odborů a politických stran, které by se je snažily ovládat a řídit.

„Levicové“ strany a odborové konfederace totiž sehrály rozhodující roli při potlačování lidových povstání posledních let. Tím, že popíraly svůj význam a legitimitu ve vztahu k hnutí Žlutých vest a tím, že využívaly soupeření mezi demonstracemi, se odbory – jak je jejich zvykem – odmítly připojit k sobotním protestům, tedy ke každotýdennímu dni demonstrací Žlutých vest.

Schopnost národních odborových konfederací prosazovat svou agendu bojů byla hlavní překážkou pro rozsáhlá a odhodlaná sociální hnutí, jako byl například boj proti Macronově důchodové reformě. Vyhlašováním přerušovaných stávkových dnů, rozložením demonstrací do více termínů a manipulací s načasováním vyjednávání a dalšími lstmi se odborům podařilo vyčerpat a nakonec potlačit tato široce podporovaná sociální hnutí. Všechna tato masová protestní hnutí byla prostě mimo kontrolu odborů. Šla daleko za rámec běžných, pohodlných požadavků, které odborům, jejich vůdcům a zaměstnancům umožňují hrát roli zprostředkovatelů vyjednávání a kompromisů – zkrátka zachovat financování své organizace a udržet si pracovní místa jako členové odborů.

Pokud si středoškoláci, stejně jako rebelující vysokoškoláci a pracující, dobře uvědomují, že k úspěšnému vedení boje je třeba se organizovat a zajistit prostředky k jeho vedení, proč by pak byla nutná centralizovaná organizace? Proč by ti, kdo se bouří proti kapitalistickému systému, měli budovat pyramidu a reprodukovat tak hierarchickou strukturu, kterou odmítají, místo toho, aby rozšiřovali horizontální vazby, propojení a koordinaci sebeorganizovaných skupin?

Navíc, proč by bylo nutné usměrňovat a sbližovat všechna sektorová hnutí v boji směrem k jedinému programu, který by shrnul všechny konflikty a naděje? Nebo směrem k celostátním demonstracím v pevně stanovených termínech, místo toho, aby se dal volný průchod teritoriálnímu šíření bojů ve všech možných, představitelných a překvapivých formách?

Od hnutí proti zákoníku práce v roce 2016 přes Žluté vesty až po Soulèvements de la terre [Povstání země] a studentskou revoltu – všechny tyto zkušenosti ukazují, že právě šíření zón či oblastí akce, zakořeněných ve známých teritoriích a založených na místní solidaritě a soudržnosti, otřásá stávajícími mocenskými strukturami.

Vzbouření středoškoláci hlasitě prohlašovali, že chtějí být aktéry, subjekty, a ne objekty svého vlastního osudu. Že už nechtějí podléhat rozhodnutím Ministerstva národního školství, ani Ministerstva vnitra, a už vůbec ne nějakému „algoritmu“. Proč by se měli podřídit politickým stranám, i když se nazývají „rebelské“, nebo odborům, které si přisvojují právo je zastupovat a předkládat jejich požadavky vládě?

Doufejme, že tato nová generace revolucionářů a revolucionářek, kteří se osvobodili od pout strukturální autority a chtějí být subjekty, nikoli objekty svého vlastního osudu, nepodlehne lákadlu ochranného domova – další klece –, v níž se člověk musí chovat slušně a poslouchat vůdce.

Zdroj:
https://lundi.am/Auto-organisation-ou-organisation-dirigeante
(12. října 2026)

7.11.2026 Alessandro Stella

Ze světa Protesty