Rozhovor s Barneyem Greenwayem, zpěvákem kapely Napalm Death, o jeho politickém vývoji, vztazích s kapelami a fanoušky a o dialogu s lidmi, s nimiž nesouhlasíme.

Můžeš přiblížit své politické kořeny? Byli to konkrétní lidé, události nebo texty, co tě ovlivnilo?

Je těžké vypíchnout jednu konkrétní osobu, protože pro mě vždycky bylo důležité společenství. Myslím si, že kolektivy jsou nezbytné k tomu, aby se lidé mohli rozvíjet jako lidské bytosti, a proto nechci nikdy nikoho stavět na piedestal. Musím však říct, že pro mě hrála dost velkou roli kapela Crass, protože v době, kdy panovalo obrovské stigma kolem témat, jako je sexuální zdraví žen nebo britská „dobrodružství“ po celém světě, jsem naprosto obdivoval, že se nikdy nebáli otevřeně ozvat.

Jsem levicově smýšlející člověk, moje rodina se angažovala v odborech, já sám jsem nějakou dobu byl odborovým zástupcem, stejně jako moji bratři a můj otec – takže z tohoto prostředí jsem vzešel. Ale v kontextu levice jsem měl určité pochybnosti. Nepovažoval jsem za správné verbálně podporovat režimy, které potlačovaly lidi. Viděl jsem totiž některé z těch „levicových“ režimů po celém světě a pro mě byly skoro stejně špatné jako ty pravicové. Kapela Crass to podle mě pěkně vystihla; měli třeba heslo „levice nebo pravice, obojí stojí za hovno“ (parfrázuji), což mě přimělo zpochybňovat věci, o kterých jsem dřív vůbec nepřemýšlel, jelikož jsem byl pevně ukotven v levicovém smýšlení.

Pak přišla válka o Falklandy – končil jsem tehdy střední školu v Birminghamu a velmi silně jsem to vnímal. Spolužáci chodili a mávali britskými vlajkami, ale pro mě – ať už jsem se na to díval z jakékoli perspektivy – to byl kolonialismus. A já se nikdy, opravdu nikdy nemohl ztotožnit s jakoukoli formou kolonialismu. Lidi, kteří se tehdy proti tomu ozvali, zastrašovali – člověk mohl dostat ránu do obličeje hned poté, co něco řekl. Mě sice jen odstrčili, ale člověk musel mít velkou odvahu, aby se skutečně postavil a promluvil. Tehdy – mnohem víc než dnes – bylo pro spoustu lidí nesmírně důležité vlastenectví; i když třeba nechápali širší souvislosti toho, co se děje, automaticky zastávali postoj: „Musíš stát za našimi vojáky.“ Jasně, nikdo nechce, aby lidé v uniformách, kteří plní vůli státu, přišli o život, žejo? To samé platilo na argentinské straně, přestože tam vládl fašistický režim.

Jedna kniha na mě zapůsobila obzvlášť silně – vůbec jsem o ní předtím nevěděl, prostě se mi jednoho dne dostala do rukou. Jmenovala se Days of War, Nights of Love od kolektivu CrimethInc. a pro mě byla naprosto úžasná. Předtím jsem přečetl spoustu knih a brožur, ale tahle to podávala takovým tím prostým, srozumitelným způsobem a vnášela do toho humor – a humor je nezbytný, pokud se chceme jako lidské bytosti osvobodit.

Kde děláš hranici, pokud jde o kapely, se kterými by Napalm Death odmítli vystupovat? A na druhou stranu – existuje situace, kdy je v pořádku bavit se s někým, kdo nesdílí vaše hodnoty?

Vždycky jsme buď z akce odstoupili, nebo dali pořadateli na výběr – ať už šlo o otevřeně fašistické kapely, nebo o takové, které měly fašistické sklony; takhle jsme to řešili pokaždé. Můžu se tak rozhodnout, nemusím ten koncert odehrát, nebo ho nemusí odehrát Napalm Death jako celek. Takže ano, dělali jsme to. To ale neznamená, že bych nevystupoval na stejné akci s kapelou, ve které je třeba někdo, kdo podporuje Trumpa.

Jaký by to mělo smysl? Protože v určitém okamžiku musíte pochopit, že pokud se máme jako lidé posunout dál, musíme spolu mluvit, vést dialog a být v kontaktu s lidmi, s nimiž nemusíme nutně souhlasit. Myslím, že levice s touto myšlenkou někdy bojuje a prostě všechny ostatní vytěsňuje. Svoboda ale platí pro všechny – nejen pro mě, nejen pro vás –, týká se zkrátka každého, i lidí, s nimiž nesouhlasíme.

Jakákoli hudební či umělecká scéna je jen mikrokosmem toho, co se děje ve zbytku světa. Lidé se vám možná budou snažit namluvit opak, ale není v tom žádný rozdíl. V každodenním životě se musíme potýkat s věcmi, které nám zrovna nejsou po chuti, a občas se musíme kousnout do jazyka; na hudební scéně to funguje stejně. Hrál jsem a budu hrát s kapelami, jejichž členové zastávají jiné názory než já. Neznamená to, že bych s nimi neměl vystupovat. Samozřejmě existují různé roviny: jsou lidé s konzervativními postoji, které jsou na hony vzdálené těm mým, ale jako lidi je mám rád. Nechovám k nim nenávist ani je nevylučuji; naše názory se sice rozcházejí, ale to by vám nemělo bránit v navazování kontaktů s ostatními.

Pokud mají kapely a fanoušci odpovědnost aktivně čelit útlaku, jak to vypadá v praxi?

Napalm Death to samozřejmě dělá, nikdy jsme s tím nepřestali, protože je důležité to dělat. Koneckonců jsme tvůrci umění, a tak to vyjadřujeme v našich textech, promítáme to do naší tvorby a když hrajeme koncerty, mluvíme o tom na pódiu – nikdy se toho nebojíme. Pokud jsi někdy viděl nějaké živé vystoupení Napalm Death, tak jsi to mohl pozorovat, a to na jakémkoli koncertě, bez ohledu na to, kde na světě se zrovna nacházíme – je to vždy stejné. To je vlastně vše, co k tomu můžu říct. Žel nemám žádný kouzelný stroj, který by dokázal všechno změnit, ale děláme to, co je v našich silách a možnostech. Protože, upřímně řečeno – pokud se chceme posunout k opravdové svobodě –, ne každý může dělat všechno. Někdo zvládá určité věci, jiný zase jiné. Pokud jde o mě, to, co dělám ve svém životě a ve své tvorbě, dělám tak, jak to považuji za správné a jak mi to jen jde.

Mnoho lidí z mainstreamu o Napalm Death už slyšelo, ale pravděpodobně se k textům nikdy nedostanou. Máš pocit, že i přes veškerou snahu nakonec stejně skončíš jako pouhá komodita?

Když chodím na metalové festivaly, kde Napalm žádají o hraní, potkávám spoustu lidí, kteří jsou na stejné vlně jako my. Jen proto, že jejich hudba nemá širší dopad, neznamená to, že je méně relevantní. Někdy je to skoro náhoda, že se o textech spousty kapel nemluví, ale touha a vůle tam rozhodně je.

Samozřejmě to není vina kapel, ale jo, je to těžké… někdy mě frustruje, že věci, které jako Napalm Death děláme a u kterých bys doufal, že budou mít dopad určitým směrem, tak ho prostě nemají. Někdy jsi prostě vydán na milost osudu (a tohle slovo používám velmi volně) – prostě to tam vyložíš, a někdy se může stát ta úžasná náhoda, že to, co jsi udělal, dosáhne účinku, který jsi chtěl, a vlastně bych řekl, že v 90 případech ze 100 toho, co jsi chtěl, nedosáhneš.

Ale jindy se to podaří. Lidé, kteří neznají kapely do hloubky, by asi byli ohromeni množstvím věcí, které prostě tak nějak odplují po proudu a o kterých se nikdy nemluví, a momenty, které se dostanou do centra pozornosti, jsou vzácné, takže to může být ošemetné.

Osvobození zvířat pro mě vždycky bylo důležité, a to mě frustruje, protože se nedostáváme dost daleko; i když se mluví o „národu milovníků zvířat“, ve skutečnosti jsme se v osvobození vnímajících bytostí a v ukončení utrpení na jatkách stále nijak výrazně neposunuli. To mě frustruje, protože nakonec to neděláme proto, abychom se cítili dobře – a to je můj pohled na věc. Ano, člověk z něčeho musí čerpat potěšení, ale já to nedělám proto, abych se povýšil na piedestal, dělám to kvůli uměleckému uspokojení, uměleckému úspěchu a také proto, abychom dosáhli výsledků v oblasti všeobecného osvobození. Netřeba dodávat, že Napalm Death funguje už od roku 1981 – ale dosáhli jsme toho, co bychom si nutně přáli vidět ve světě?

Ne, nedosáhli, samozřejmě že ne, ale budeme na tom dál makat, dokud tu budeme, a o tom to vlastně je. Frustruje mě to, ale člověk nemůže zůstat frustrovaný příliš dlouho, protože to mu nakonec nepomůže; musí se přes to přenést a začít s něčím dalším.

Často se vyjadřuješ proti násilí. Jaký máš názor na to, že se anarchisté připojují k vojenským jednotkám, aby se postavili proti ruské invazi na Ukrajinu?

Věřím v nenásilný anarchismus, myslím si, že násilí nikdy není řešením, a zdůrazňuji to, protože jak se máme posunout dál, když budeme pořád dělat to samé, o čem nás staré režimy přesvědčily, že je legitimní – páchat státem podporované vraždy na jiných lidech? Prostě si myslím, že to je něco, co musíme úplně vymýtit.

Nemůžu dát jednoznačnou odpověď na to, jak toho dosáhnout – bylo by naivní se o to vůbec pokoušet –, ale myslím, že se musíme posunout směrem k tomuto stupni uvědomění. A překvapilo by mě, kdyby ruští anarchisté bojovali v řadách ruské armády, protože politika, kterou Putin prosazuje posledních 10 let, nemá žádný základ v lidské důstojnosti ani lidských právech; jde o diskriminaci trans lidí, gayů, lidí, kteří jsou v Rusku vražděni. Jsem si jistý, že existují i jiná místa, dokonce i ve Velké Británii, ale zastrašování, výhrůžky a násilí tam dosahují úplně jiné úrovně. A na ukrajinské straně samozřejmě víme o těch velmi ultranacionalistických, fašistických skupinách, které se zdají být velmi podivným způsobem promíchány se zbytkem obyvatelstva – když jste před deseti lety na náměstí Majdan viděli fašistické skupiny… takže je to velmi složité.

A na závěr, jaká je budoucnost Napalm Death? Uvidíme vás za pár let na turné k 50. výročí?

Budu pokračovat – nemluvím za ostatní kluky – budu pokračovat do té doby, dokud budu mít pocit, že to, co Napalm Death nabízí naživo i na deskách, je kreativní, zajímavé a vzrušující. Kdybych měl pocit, že už tomu tak není, prostě bych to nedělal. Upřímně řečeno, nedělám věci kvůli zisku, prestiži ani ničemu podobnému; ano, je hezké, že lidé kapelu oceňují a tak, ale mě jde spíš o ty ostatní úspěchy, a pokud by to v jakémkoli okamžiku bylo ohroženo, prostě bych to nedělal. Nechci lidem vnucovat jen 50% verzi Napalm Death, to by podkopalo všechno, co jsme za posledních čtyřicet let dokázali.

Umělecká integrita je pro nás opravdu důležitá v podstatě na všech úrovních fungování kapely. Víš, že v dnešní době je čím dál běžnější, že kapely mají na svých turné VIP prvky, účtují lidem extra peníze za nějakých zasraných pět minut s nimi. A Napalm Death je zásadně proti tomu. Problém podle mě spočívá v tom, že tím prosazuješ dynamiku, kdy si lidé mohou koupit tvůj čas, koupit si tenhle dodatečný význam, a to se mi nelíbí, zanechává to ve mně fakt hnusnou pachuť, takže to neděláme. Cítím se při tom fakt nepříjemně, jako nějaká výstavní figurína, když se objevím někde v místnosti, kde si lidi zaplatili všechny ty peníze navíc, aby dostali zlatou vstupenku jako u Willyho Wonky – z toho mi naskakuje husí kůže. Na osobní úrovni mi tyhle věci prostě přijdou opravdu nepříjemné, celý ten koncept, že někteří lidé jsou důležitější než ostatní. Pro mě to souvisí s mými dlouhodobými názory na monarchii, která by podle mě měla být, jak je zřejmé, úplně zrušena. Pořád nechápu, jak je možné, že mají stále tohle místo na piedestalu, jako by byli nad námi všemi. Připadá mi to naprosto směšné.

Zdroj:
https://freedompress.org.uk/2026/10/11/barney-greenway-moments-that-hit-home-are-few-and-far-between/
Tento rozhovor poprvé vyšel v zimním čísle 2026–27 anarchistického časopisu Freedom.

Související odkaz:
Nazi Punks Fuck Off

9.11.2026 Uri Gordon

World Culture