Po stopách moci - Plzeň
Přednáška o oligarchii …(more)
Současný prudký vzestup ultrapravice má na svědomí zejména krize neoliberálního způsobu regulace od roku 2008.
Po celém světě je krajní pravice na vzestupu. Rasistická, autoritářská a fašistická hnutí získávají masovou politickou podporu a sestavují vlády v USA, Evropě i jinde. Ačkoli bezprostřední příčinou je prudký nárůst životních nákladů, tato existenční hrozba pro svobodu a demokracii má hlubší historické kořeny. Tento článek tvrdí, že její původ spočívá v krizi neoliberálního způsobu regulace od roku 2008, a nastiňuje rámec pro pochopení tohoto procesu. Argumentace navazuje na mou práci z před více než deseti lety, v níž jsem postuloval tři možné trajektorie pro tehdy dominantní neoliberální formu kapitalistické regulace v důsledku globální finanční krize z let 2007–2008, jejíž dopady stále otřásaly globální politickou ekonomikou.
První z nich byla konsolidace neoliberalismu; druhou byl vzestup autoritářského ekonomického nacionalismu; a třetí byl rozvoj širokého antineoliberálního hnutí za dekomodifikaci. Ačkoli se tyto kategorie nacházejí na vysoké úrovni abstrakce, zdá se, že přesto nabízejí užitečnou typologii současných politicko-ekonomických proudů.
V reakci na globální finanční krizi prosazovaly státní elity jako klíčové nástroje krizového řízení neoliberální strategie úsporných opatření ve veřejném sektoru, potlačování mezd a útoky na práva pracujících, a to souběžně s masivním rozšiřováním dotací pro kapitál a vlastníky aktiv. V tomto kontextu byly podmínky pro hlubokou krizi liberální demokracie a vzestup krajní pravice vytvořeny kombinací zjevně nerovného zacházení s pracujícími ve srovnání s kapitálem a bohatými, sociální a ekonomické devastace způsobené globální finanční krizí a generačního traumatu a rozvratu vyplývajícího z desetiletí neoliberalismu, který po celém světě přijaly hlavní středolevé a středopravé strany.
Tyto politické proudy, mobilizující protichůdnou směsici autoritářského rasistického ekonomického nacionalismu spojeného s formou hyperneoliberalismu, získaly na síle již v letech před pandemií covidu-19, avšak v poslední době byly ještě více posíleny vysokou inflací a poklesem reálných mezd. Zároveň se otevřel prostor pro progresivní, socialistická a sociálnědemokratická hnutí zaměřená na dekomodifikaci, i když se mnoho středolevicových stran nadále drží neoliberálních forem vládnutí a diví se, proč se jejich volební podpora rozpadá. Nyní prožíváme období mezivládí mezi troskami neoliberalismu a novým ekonomickým a politickým řádem, který teprve vznikne. Abychom tyto otázky prozkoumali, nastíní nejprve tento článek některé analyticky užitečné heuristiky [jakési mentální zkratky] pro pochopení dynamických vztahů mezi státy a procesy akumulace kapitálu. Následně předestře klíčové prvky neoliberalismu a ekonomické a politické krize, které vyvolal. Poté prozkoumáme tři trajektorie reakcí na krizi, abychom pochopili jak vzestup autoritářství a fašismu, tak i možnosti životaschopné antifašistické politiky.
Abychom mohli analyzovat neoliberální kořeny současného autoritářství, je nejprve nutné nastínit některé koncepční heuristiky pro pochopení dynamiky kapitalistických sociálních vztahů a států v historickém kontextu.
Kapitalismus je založen na vztahu mezi těmi, kdo prodávají svou pracovní sílu za mzdy a platy, a těmi, kdo vlastní a ovládají výrobní prostředky. Kapitalisté jsou nuceni vykořisťovat dělníky, aby generovali zisk, zatímco pracující, kteří nemají kontrolu nad výrobními prostředky, jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu kapitálu za mzdu. Kapitalistickým sociálním vztahům chybí prostředky pro jejich vlastní reprodukci – „procesy, které umožňují, aby to, co existuje, nadále existovalo“. Nezbytné prvky pro reprodukci kapitalistických společenských vztahů jsou produkovány mimo tyto vztahy a mimo oběh kapitálu. Existuje bohatá tradice vědeckých studií analyzujících tento jev. Například pracovní síla není produkována přímo kapitálem, ale prostřednictvím společenských institucí, jako jsou školy a rodina. Důvěra v peníze jako směnný prostředek a uchovatel hodnoty je podložena autoritou státu. Podobně, ačkoli tržní závislost typická pro kapitalistické ekonomiky vyvíjí silný disciplinární tlak na pracující i kapitalisty, vykazují tyto systémy také anarchické tendence a postrádají centrální koordinační mechanismy. Kapitalistické trhy jsou proto silně podporovány státními regulacemi a institucemi.
Z historického hlediska lze pozorovat, že kapitalismus se vyvíjí v jednotlivých fázích, z nichž každá se vyznačuje specifickým a podpůrným institucionálním souborem. Takové „režimy regulace“ či „sociální struktury akumulace“ umožňují relativně stabilní období akumulace kapitálu, avšak obsahují v sobě napětí a rozpory, které se zase propojují s vnitřními rozpory kapitalistického způsobu výroby, takže v průběhu času nevyhnutelně směřují ke krizi. Jedním ze způsobů, jak chápat historii vývoje kapitalismu, je tedy vnímat ji jako historii odlišných období, charakterizovaných historicky specifickými institucionálními soubory, které umožňují dlouhá období akumulace a expanze, často trvající několik desetiletí, přerušovaná krizemi a obdobími mezivládí, z nichž se vynořují nové institucionální struktury, umožňující další více či méně stabilní období akumulace. Takové institucionální struktury „nejsou plodem kapitalistického uvažování ani spontánním výsledkem konkurence“, ale spíše náhodnými výsledky konfliktů, experimentování a kompromisů, jejichž ucelení může trvat desítky let.
Stát je snad nejvýznamnější institucí, která usnadňuje akumulaci kapitálu a je ústředním prvkem všech společenských struktur akumulace. Částečné oddělení politické a ekonomické sféry v rámci kapitalismu znamená, že ačkoli je stát nedílnou součástí udržování kapitalistických společenských vztahů, výroba za účelem zisku se z větší části odehrává mimo státní aparát. Kapitalistický typ státu obecně nemá přímou ani většinovou kontrolu nad výrobními prostředky. Rozhodnutí, včetně toho, kam investovat, o úrovni zaměstnanosti a typech dostupných pracovních míst, obecně činí vlastníci kapitálu na základě očekávaných výnosů, a jako taková jsou tato rozhodnutí izolována od procesů demokratického rozhodování. Přesto jsou taková rozhodnutí zásadní i pro materiální životní podmínky většiny obyvatelstva v jakémkoli politickém zřízení. Státy proto musí na jedné straně zajistit podmínky pro akumulaci kapitálu a zisk, a zároveň udržovat politickou legitimitu a sociální soudržnost. Tyto dvě podmínky jsou často v napětí a toto napětí do značné míry určuje směr ekonomické a sociální regulace.
Dynamické vztahy mezi procesy akumulace kapitálu a kapitalistickým typem státu jsou klíčové pro pochopení vývoje neoliberalismu a toho, jak vytvořil podmínky pro vzestup autoritářství. Neoliberalismus lze užitečně nahlížet jako historicky specifický institucionální celek, který usnadňoval akumulaci kapitálu v období zhruba od roku 1980 do roku 2007. Byl historicky specifický v tom, že vznikl v konkrétní historické situaci – v krizi regulačního modelu, který v poválečném období usnadňoval akumulaci kapitálu a zprostředkovával kapitalistické sociální vztahy. Jednalo se o institucionální soubor, který se vyvíjel postupně prostřednictvím chaotických procesů sporů a kompromisů, nikoli prostřednictvím aplikace racionálního plánu změn. Nová neoliberální „sociální struktura akumulace“ (či „regulační model“) byla nicméně radikální a převratná.
Pokud jde o regulaci kapitálových vztahů, znamenala konfrontaci s mocí organizované pracovní síly i globální reorganizaci kapitalistické výroby. Od počátku 80. let se vlády ve vyspělých kapitalistických ekonomikách snažily obnovit podmínky pro ziskovou akumulaci tím, že útočily na sílu organizované pracovní síly, která byla posílena plnou zaměstnaností během poválečných let hospodářského rozmachu a která od konce 60. let a v průběhu 70. let zažila nárůst militantnosti. Na jedné straně neoliberální vlády používaly militantní taktiky přímé konfrontace proti silným odborům, jako například při stávce horníků ve Velké Británii a sporu letových dispečerů v USA, což sloužilo coby varování před důsledky bojovnosti pracující třídy. Na druhé straně se pod záminkou „deregulace trhu práce“ proměnila regulace práce, což podkopalo kolektivní ujednání a upřednostnilo manažerské pravomoci.
Současně se výrazně změnila organizace kapitalistické výroby. Byly vyvinuty nové výrobní techniky i kvalitativně nové komodity. Byla snížena cla a vznikla nová globální geografie výroby, která vedla k drastickému poklesu zaměstnanosti dělnické třídy ve zpracovatelských odvětvích vyspělých kapitalistických zemí a k expanzi sektorů služeb a finančního kapitálu v týchž zemích. Státy upustily od aktivní průmyslové politiky a ekonomické koordinace. V souhrnu tyto změny důkladně dezorganizovaly pracující třídu a vážně oslabily organizované odbory.
Neoliberalismus také radikálně přetvořil způsoby poskytování veřejných služeb. Zatímco podíl státu na HDP se zřídka snižoval, v oblasti veřejných služeb se prosazovala úsporná opatření a zároveň docházelo k zapojení soukromého sektoru do jejich poskytování. Státní podniky a veřejné služby byly odprodány a vznikly trhy pro služby, které dosud podléhaly státnímu monopolu, včetně školství, zdravotnictví a podpory v nezaměstnanosti. Subvence, ať už přímé či nepřímé, nadále proudily z veřejného do soukromého sektoru, což spolu s fiskálními úspornými opatřeními pomohlo podpořit tyto nově tržně orientované sektory.
Makroekonomická politika prošla reorientací. V mnoha zemích se staly normou škrty v daních z příjmů právnických osob a zjednodušení systémů daně z příjmů. V průběhu času se měnová politika přesunula k zaměření na udržování nízké a stabilní inflace, často na úkor nezaměstnanosti, a často byla prováděna podle pravidelného režimu „nezávislou“ centrální bankou.
Po celém světě došlo k deregulaci trhů, což s sebou přineslo odstranění omezení upravujících způsob, jakým mohl kapitál fungovat a pohybovat se přes hranice. Snad nejvýznamnější v tomto ohledu byla deregulace finančního sektoru a zavedení plovoucích směnných kurzů, což státy učinilo mnohem zranitelnějšími vůči pohybům na dluhopisových a měnových trzích, a tím je podřídilo jejich disciplíně. Klíčové nadnárodní instituce byly přeorientovány na dohled nad novými neoliberálními pravidly upravujícími přeshraniční obchod, v nichž bylo suverénní rozhodování považováno spíše za výjimku než za normu a práva podniků byla povýšena. Podobně řada států zavedla různé formy politiky hospodářské soutěže, čímž podřídila své vlastní vnitřní aparáty neoliberálnímu uvažování. V celé řadě oblastí byla rozhodnutí státu, která zasahovala do kapitalistických výsad a rozhodování, vyňata z demokratické diskuse. Rozhodnutí se přijímala podle kodifikovaných pravidel, postupů a racionalit, které z větší části podporovaly kapitalistické zisky. Tento proces, často označovaný jako depolitizace, vedl k tomu, že rozhodnutí, která byla v poválečném období předmětem demokratické diskuse, se stala předmětem byrokratického postupu podloženého neoliberální logikou.
To vše bylo pro kapitál požehnáním. Na počátku 21. století se neoliberalismus ve většině zemí stal základní logikou státu. Toho bylo dosaženo za podmínek, které byly z velké části příznivé pro kapitál, zejména pro finanční sektor a oligopolní, globálně působící korporace. Reálné mzdy stagnovaly a podíl práce na národním důchodu se zmenšoval, zatímco podíl kapitálu rostl. V zemích, které se k neoliberalismu přiklonily nejagresivněji, prudce vzrostla majetková nerovnost. Ačkoli státy nebyly v žádném případě bezmocné, vůči preferencím velkého kapitálu se rozhodně chovaly poddajně.
Neoliberalismus nikdy nebyl produktem lidového hnutí. Byl vyvinut a zaveden politickými a intelektuálními elitami a představiteli kapitálu. V rámci pracující třídy byly zkušenosti s neoliberalismem rozmanité a komplexní. Podpora volného obchodu byla relativně silná, stejně jako podpora univerzálních sociálních institucí a odpor vůči privatizaci. Nicméně po většinu neoliberální éry průzkumy veřejného mínění naznačovaly nízkou míru podpory programů renacionalizace a akceptaci role soukromého sektoru při poskytování veřejných služeb. Nejsilnější odpor proti neoliberalismu pocházel spíše z globálního Jihu, kde byl proces neoliberalizace obecně brutálnější a podkopával základní prvky obživy lidí – prostřednictvím opatření, jako jsou diktatura, inflace a ztráta přístupu k půdě. Ve vyspělých kapitalistických ekonomikách byl odpor vždy přítomen, ale málokdy stačil k tomu, aby sesadil neoliberalismus z pozice základní logiky státu, a málokdy vyjadřoval antisystémovou orientaci.
Navzdory trvání neoliberalismu po téměř tři desetiletí až do roku 2007 lze snadno pochopit, jak byl vnímán – alespoň částmi pracující třídy – jako převzetí státu elitami a ztráta kontroly nad veřejným životem ze strany obyčejných lidí, jelikož státní funkce byly stále více přenechávány velkým soukromým oligopolům s neprůhlednými vnitřními strukturami. Není divu, že pojmy jako „deep state“ a potřeba „vysušit bažinu“ našly odezvu u milionů pracujících, jakmile krize vypukla.
Neoliberalismus se od roku 2008 nachází ve stavu přetrvávající a nevyřešené krize. Zpočátku šlo o hospodářskou krizi, která začala v silně finančně orientovaném americkém sektoru bydlení a rychle se rozšířila, až zasáhla celý globální finanční systém. Důvěra v integritu finančních nástrojů byla narušena. Státy v důsledku toho zavedly mimořádná opatření na ochranu ziskovosti finančních trhů a trhů aktiv, čímž v podstatě zachránily velké banky a finanční instituce, zatímco miliony pracujících současně přišly o práci a živobytí.
Několik let po vypuknutí globální finanční krize jsem navrhl tři možné trajektorie reakce na krizi, které by ve střednědobém horizontu formovaly globální politickou ekonomii.
Jedním z možných směrů byl konsolidace neoliberalismu. V tomto případě by se státní elity i nadále spoléhaly na neoliberalismus jako na dominantní formu krizového řízení. Aby se však neoliberalismus trvale upevnil, bylo by nutné oživit akumulaci kapitálu rozšířením sféry komodifikace a tvorby zisku prostřednictvím další privatizace a tržní orientace, jakož i prostřednictvím konfrontací s organizovanými odbory, potlačování mezd a reorganizace výroby. Zároveň by státy musely vytvářet podmínky pro politickou legitimitu, přičemž by se opíraly o strategii, která by pravděpodobně prohloubila nerovnosti.
Druhým možným scénářem byl autoritářský ekonomický nacionalismus. V tomto scénáři by neoliberální techniky řešení krize nedokázaly zajistit podmínky ani pro akumulaci kapitálu, ani pro politickou legitimitu dominantních státních elit. V reakci na krizi neoliberalismu a rostoucí sociální nepokoje by se mohla objevit agenda s výraznějším ekonomickým nacionalismem, která by chránila domácí kapitál prostřednictvím celních bariér a stanovování směnných kurzů, avšak s možností dalších záchranných balíčků pro korporace. Byly by pravděpodobné útoky na organizované odbory, spolu s využíváním nacionalistických a rasistických diskurzů, které by z etnických menšin dělaly obětní beránky a prezentovaly je coby příčinu ekonomických těžkostí. V rámci takového scénáře jsem předpokládal, že by se mohla zintenzivnit rivalita mezi kapitalistickými státy, což by mohlo vést k vojenskému konfliktu. Opětovný vzestup krajní pravice byl v té době považován za potenciální předzvěst tohoto druhu politicko-ekonomického vývoje.
Třetí možností vývoje byla široká agenda dekomodifikace. Ta by zahrnovala politická hnutí za demokratizaci ekonomických procesů a oddělení pracujících od tržního zásobování. Mezi příklady patří mimo jiné programy institucionalizující všeobecné zdravotní pojištění a vzdělávání; cenová regulace základních služeb, jako je elektřina, léky a voda; přímé veřejné vlastnictví řady výrobních podniků; garantovaná mzda pokrývající životní náklady; a podpora kolektivistických institucí v oblasti práce.
Na obecné úrovni abstrakce se zdá, že tyto typologie nabízejí užitečný koncepční rámec pro pochopení politicko-ekonomických proudů a konfliktů, které přetvářejí současnost. Od roku 2008 byl neoliberalismus prosazován jako dominantní forma řešení krizí státy po celém světě. To ještě více prohloubilo nerovnosti vlastní neoliberální éře. Zatímco již v roce 2014 jsem s odkazem na Saada Filha argumentoval, že ačkoli globální finanční krize představovala „krizi v neoliberalismu“, ještě se neprojevila jako „krize neoliberalismu“, která by signalizovala jeho bezprostřední zánik, nyní se zdá, že mnohonásobné, protínající se a protichůdné reakce na finanční kolaps z roku 2008 vyvolaly hlubokou systémovou krizi neoliberálního způsobu regulace i samotné liberální demokracie. Zatímco to vytvořilo prostor pro progresivnější hnutí a strany prosazující programy dekomodifikace coby alternativy k neoliberalismu a reakce vůči němu, hlavními beneficienty, kromě samotné kapitalistické třídy, se stala nově posílená krajní pravice nabízející radikální program ekonomického nacionalismu, rasismu, xenofobie, a dokonce fašismu, často v kombinaci s jakousi formou hyperneoliberalismu.
Na počátku globální finanční krize byly za tuto krizi, včetně ekonomických obtíží a sociálních otřesů, které způsobila, široce obviňovány neoliberální formy regulace a akumulační strategie. Zároveň se zdálo, že některé stabilizační strategie prosazované státy porušují klíčové principy neoliberální ekonomické ortodoxie, včetně opatření, jako je přímé, byť částečné, státní vlastnictví soukromého kapitálu. Kombinace těchto faktorů znamenala ránu pro legitimitu neoliberalismu, i když v té době ještě ne fatální. Navzdory tomu měly dominantní formy státní regulace od roku 2008 až do pandemie covidu-19 obecně podobu neoliberálního krizového řízení, na které navazovaly pokusy o neoliberální konsolidaci. Neoliberalismus zůstal dominantní logikou státu a obecná orientace států směřovala k rozšíření rozsahu a měřítka neoliberalismu v oblastech sociálního zabezpečení, makroekonomického řízení a regulace kapitálu a práce. Ekonomický růst a růst mezd však zůstaly na nízké úrovni. V mnoha zemích se prohloubila nerovnost, a to včetně rozdělení faktorových příjmů, bohatství a přístupu k sociálním službám.
V tomto kontextu vznikla progresivní politická hnutí s výslovně antineoliberální orientací, včetně hnutí Occupy, Arabského jara, vedení britské Labouristické strany Jeremym Corbynem, kampaně Bernieho Sanderse v rámci Demokratické strany USA a řady socialistických stran v Evropě. Bylo zřejmé, že se otevřel politický prostor pro to, aby agendy zaměřené na dekomodifikaci opět získaly na síle. Taková hnutí však málokdy disponovala dostatečnou podporou veřejnosti či politickou mocí, aby sesadila neoliberalismus z pozice dominantní logiky státu. Na konci desátých let 21. století zůstal neoliberalismus dominantní, avšak zpochybňovaný.
Právě následky pandemie covidu-19 proměnily dlouhodobou krizi v neoliberalismu v plnohodnotnou krizi neoliberalismu a liberální demokracie v širším smyslu. Prudký nárůst inflace a pokles reálných mezd v důsledku pandemie covidu navázaly na desetiletí traumatu a zášti vůči destruktivním, třídně zaujatým procesům neoliberalizace a vytvořily výbušné politické prostředí, v němž se rychle rozrostla krajní pravice. Tato hnutí čerpají z několika generací bolestivé politické a ekonomické restrukturalizace, v níž moc a zdroje proudily k vlastníkům kapitálu a k nejbohatším ve společnosti, zatímco pracující trpěli. Živí se hněvem pracující třídy nad ztrátou pracovních míst, zmenšujícími se pracovními příležitostmi pro dělníky, nerovností v přístupu k sociálním službám a propouštěním v průběhu celého životního cyklu. Využívají procesy neoliberální „depolitizace“ a skutečný pocit bezmocnosti vyvolaný ekonomickými pravidly, která zdánlivě zvýhodňovala vlastníky kapitálu, k tomu, aby ukazovali prstem na síly mimo kontrolu lidí, jako je například „deep state“.
Rozhodující roli samozřejmě sehrála mobilizace rasismu, zejména obviňování migrantů z důsledků rozhodnutí, která ve skutečnosti učinili zaměstnavatelé a státní elity. V tomto ohledu se představitelé krajní pravice opřeli o dlouholeté rasistické, xenofobní a nacionalistické diskurzy, které se mezi neoliberálními vládami staly běžnou praxí. Autoritářská pravice nevytvořila svůj světonázor ani diskurzy z ničeho. Využila argumenty a klišé, které již byly ústřední pro konzervativní neoliberalismus. Stejně tak se krajní pravice opírala o rétoriku „zrady elit“, která se po desetiletí vyvíjela v neoliberálních think-tancích, jako je Heritage Foundation, a která našla svůj současný výraz v obviněních týkajících se „kulturního marxismu“.
Rasistické hledání obětních beránků a morální panika však nejsou dostatečnými podmínkami k vysvětlení vzestupu krajní pravice. Pro tento jev je klíčový pocit zrady a touha potrestat ty, o nichž se předpokládá, že se této zrady dopustili. Historické násilí neoliberalismu, spojené s rozsáhlou závislostí na trhu, fiskální úsporností, inflací, oligopolním stanovováním cen a slabými institucemi trhu práce, vede k tomu, že liberální demokracie je vnímána jako zkorumpovaná – neschopná plnit sliby obyčejným lidem, zatímco se může přetrhnout, aby podpořila ty, kteří jsou již privilegovaní.
Zatímco nárůst podpory krajní pravice mezi obyvatelstvem je reakcí vůči neoliberalismu a příznakem krize neoliberalismu, ekonomická orientace politiků a stran krajní pravice je často protichůdnou směsicí explicitně antineoliberálního ekonomického nacionalismu – viz například silnou Trumpovu podporu pro cla, odpor proti nezávislé centrální bance a nákup podílů v řadě korporací ze strany jeho administrativy – s jakousi formou hyperneoliberalismu, včetně hlubokých škrtů ve veřejných službách.
Krajní pravice tu byla vždy. Fašismus není nic nového, ale spíš opakující se rys kapitalistických společností. Na síle nabývá v dobách hospodářské krize, kdy demokratické instituce nedokážou splnit materiální očekávání a kdy kapitalistické krize tyto instituce přetěžují. Současná doba je právě takovým obdobím – přechodným obdobím mezi neoliberálním regulačním řádem a novým režimem, který se právě formuje. Státní elity po celém světě se zoufale snaží vytvořit podmínky pro akumulaci kapitálu a zároveň upevnit svou obecnou politickou legitimitu. Tyto dvě věci se však nedají snadno skloubit. Kapitál ale bude mnohem ochotněji tolerovat cla a částečné vlastnictví průmyslu, pokud budou zisky vysoké, pracovní síla disciplinovaná a budou přijaty příznivé předpisy. Kapitalistické sociální vztahy mohou vzkvétat v rámci celé řady státních forem, od autoritářských až po demokratické. A není žádným překvapením, že po celém světě je krajní pravice silně podporována částmi velkého kapitálu, zejména z těžebních odvětví, od velkých technologických firem a zbrojního průmyslu. Taková podpora je pro fašisty a autoritáře klíčová, aby mohli rozšiřovat svá hnutí a udržovat si státní moc.
Pro levici je dilema životaschopné politiky jiné. Na jedné straně se mnoho středolevicových stran i nadále tvrdohlavě drží neoliberálních forem vládnutí. Částečně to vyplývá z přetrvávajícího neoliberálního myšlení, ale také z úzkých vazeb středolevice na kapitál a ze strachu z různých forem vzpoury kapitálu – úniku kapitálu, výprodeje dluhopisů, kampaní majitelů médií. Privilegované postavení kapitálu v rámci procesu tvorby politiky je v rozporu s voláním po spravedlivějším ekonomickém systému. Pro fašisty a autoritáře je tato otázka mnohem méně problematická.
Když jsou tedy u vlády, mnoho středolevicových stran se i nadále striktně drží neoliberálních programů veřejných úsporných opatření, přestože to znamená smrtelný úder pro životaschopnou progresivní politiku. V opozici pak lamentují nad zánikem nezávislosti centrální banky a kritizují pošetilost cel. Není proto divu, že progresivní sociální programy jsou dnes vnímány jako elitářské a že volební šance středolevicových stran prudce klesají.
Existují tedy náznaky, že jediným životaschopným politickým soubojem je dnes souboj mezi rasistickým, autoritářským, někdy fašistickým nacionalismem a progresivním programem dekomodifikace a sociální ochrany, který odmítá neoliberální ortodoxii. Existují náznaky – a to je vše, čím v současné době jsou – že se toto stává skutečností: v úspěchu Zohrana Mamdaniho jako starosty New Yorku a Andyho Burnhama jako britského premiéra nebo ve skutečnosti, že aktivní odpor proti Trumpově agendě zpomalil, i když nezastavil, postup fašismu v USA. Fašismus představuje pro pracující ještě větší hrozbu než neoliberalismus a demokracii lze zachránit pouze tehdy, bude-li zřejmé, že přináší hmatatelné výsledky pro většinu obyvatelstva. Odvolávání se na demokracii jako na abstraktní pojem pravděpodobně nebude mít velký ohlas mimo dobře placené, na znalostech založené části pracující třídy. Nejlepší šancí na porážku fašismu a autoritářství může být politický program, jehož cílem je demokratizace ekonomických procesů.
* * *
Damien Cahill je docentem politické ekonomie na Univerzitě v Sydney a aktivním odborovým předákem. Je autorem řady publikací o neoliberalismu, mezi něž patří například Questioning the Utopian Springs of Market Economy (spolu s Martijnem Koningsem a Adamem Davidem Mortonem, 2020), Wrong Way: How Privatisation and Economic Reform Backfired (2018), Neoliberalism (spolu s Martijnem Koningsem, 2017) a The End of Laissez-Faire?: On the Durability of Embedded Neoliberalism (2015).
Zdroj:
https://nonsite.org/the-neoliberal-roots-of-contemporary-authoritarianism-and-fascism/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=the-neoliberal-roots-of-contemporary-authoritarianism-and-fascism
(10. října 2026)
Přednáška o oligarchii …(more)
Akci pořádá brněnská buňka Iniciativy nájemníků a nájemnic …(more)
Přednáška o oligarchii …(more)
Promítání, společný rozbor a diskuze, kde si účastnictvo společně probere motivy, které jsou ve filmu přítomny. …(more)
Vítejte ve slopocénu! Výtvory umělé inteligence mění internet. Můžou ho i zabít?
denikalarm.cz 9.11.2026[VegaNana] Časť 6: Ako by vyzeral tvoj príbeh, keby s tebou vybabral zamestnávateľ
www.priamaakcia.sk 10.8.2026Operace Fénix a Síť revolučních buněk: dekáda marného hledání levicového extremismu v Česku
denikalarm.cz 27.7.2026