Novou francouzskou vládu stihne stěží jiný osud než předchozí menšinové kabinety — pravděpodobně padne v řádu měsíců. Rozhněvaná francouzská společnost se mezitím dál mobilizuje a snaží se Macrona přimět, aby jí konečně naslouchal.

Píše se středa 10. září, deset hodin ráno. Vystupuji na Gare du Nord, proslulém Severním nádraží, sevřeným mezi pitoreskním, masovým turismem souženým Montmartrem a čtvrtěmi s vysokým podílem migrantského obyvatelstva obzvláště z Afriky. V porovnání se zbytkem Paříže v okolí Severního nádraží nadměrně často dozoruje policie nebo revizoři i v obyčejné dny.

V tento — pro mnoho Francouzů a Francouzek neobyčejný — den pak kordon těžkooděnců, jimž nasazené přilby s plexiskly jako by ubíraly na lidskosti, zcela blokuje východ z nádraží směrem do ulice Rue du Faubourg-Saint-Denis. Ven z nádraží se dostávám pouze díky novinářské kartě.

Před nádražím čekají desítky aktivistů, kteří přes prosklenou stěnu komunikují očima s desítkami lidí uvězněných uvnitř za řetězcem těl v uniformách. Mnozí aktivisté schovávají své tváře pod rouškou či šátkem a přiléhavými brýlemi, s budoucí policejní represí zahrnující slzný plyn se takřka počítá. Skandují se klasická antifašistická a protipolicejní hesla „Každý nesnáší policii“ nebo „A.C.A.B.“. Tři lidé si roušky stahují pod bradu, aby přítomné napětí zředili hrou na saxofony a trumpetu.

Původně mělo v tuto hodinu začít občanské shromáždění takzvaného Hnutí 10. září, které se ve Francii zformovalo na sociálních sítích v reakci na asociální návrh státního rozpočtu a na královské manýry prezidenta Emmanuela Macrona. Obyvatelstvo se dnes mobilizuje napříč zemí od brzkého rána: blokuje se doprava a školy, demonstruje se a kdo může, stávkuje.

Vytváříme chaos — to je pro začátek dobré

Na občanském shromáždění chtěli lidé původně rozhodnout, jak v okolí Severního nádraží postupovat. Úspěšná snaha policie rozdělit aktivisty na několik skupin však mezi přítomné vnáší chaos. Dáváme se do kroku. Kam? „Nevím, asi jdeme něco zablokovat,“ odpovídá mi kdosi.

Čelo průvodu zahýbá z Rue du Faubourg-Saint-Denis doleva směrem k nádraží. V tu se ozve tlumená rána, vzduch je náhle štiplavý. Ti, kdo již nemají obličeje chráněné, si přes nos přetahují triko a křečovitě stisknou oční víčka — byl použit slzný plyn. Vracíme se do ulice Rue du Faubourg-Saint-Denis. 

Atmosféra těžkne, občas se část davu rozeběhne tu jedním, tu druhým směrem, zatímco jiní na ně naléhají: „Opatrně!“ či „Zůstaňme spolu!“ Za několik minut se však pohyb stává nemožným. Policejní kordony nás v ulici z obou stran úspěšně sevřely. „Vypadá to, že budeš mít dost času popovídat si se všemi přítomnými,“ směje se třicátník v černé kšiltovce, který se představuje pod přezdívkou Scolaim a kterého jsem jakožto reportérka požádala, aby se se mnou podělil o dojmy.

Pro Scolaima, který se včera zároveň podílel na dobrovolnickém vaření jídla pro aktivisty, je to vůbec poprvé, kdy se občansky angažuje. „Během Žlutých vest jsem se necítil připravený. A kdyby se politici alespoň trochu pokoušeli předstírat, že nám naslouchají, zřejmě bych tu nebyl ani dnes,“ vysvětluje.

Policie odmítá pustit kohokoliv ven po dobu dvou a půl hodin, a to včetně novinářů. Dopravu tak nakonec paradoxně blokuje nikoliv občanské hnutí, ale represivní aparát státu. „Hlavně ať už nepoužívají slzák! Že jsme tu zaseknutí? Vytváříme chaos — to je pro začátek dobré. Pokud chceme dosáhnout změny, musíme být trpěliví,“ krčí rameny Audrey, která se úsměvnou shodou náhod před měsícem vrátila z Brna, kde studovala ekotoxikologii.

V jednu hodinu odpoledne se policejní kordony beze slov rozestupují. Lidé se dávají do kroku zprvu poněkud opatrně, brzy však naplno propuká euforie. Dav tleská a skanduje „Siamo tutti antifascisti“, zatímco několik lidí se pokouší dav instruovat, aby zamířil metrem na centrální náměstí Châtelet, kde zrovna začíná masová demonstrace.

Party místo revoluce

Pohled na dominantu náměstí Châtelet, Palmovou fontánu s palmovým listím a zmenšenými napodobeninami sfingy, postavenou na počest Napoleonových vítězství, zakrývají ve vzduchu vlající červené vlajky odborové organizace CGT. Na náměstí se srocují tisíce lidí: někteří bubnují, jiní tančí, další polehávají na silnici, jiní píší černou tagovkou vzkaz mocným na reklamní vitríny: třeba „Macron — caca“, tedy „Macron — hovínko“.

„Co nám zbývá? Zdá se, jako by politici přestali přisuzovat naším hlasům ve volbách jakoukoliv váhu. Macron jmenuje další a další premiéry a ministry z řad pravicových macronistů, kterých máme plné zuby,“ lamentuje Gaby, brýlatá padesátnice s karamelovými vlasy, která pracuje v IT firmě.

Naposledy jmenoval Macron nového premiéra 9. září, tedy v předvečer dnešní mobilizace. Vedením vlády pověřil Sébastiena Lecornuho ze svého hnutí Obnova. „Nové jméno, stejná politika! Kolik takových nás ještě čeká? Ministrů, kteří jsou k ničemu a kteří sahají na naše důchody, zatímco sami bohatnou?“ komentuje Gaby nového premiéra.

„Netoužím po revoluci v ulicích, jsem proti rozbíjení obchodních výloh, proti násilí… Jenže pokud lidé přijdou o demokratická práva, zvrhne se to. A nejsou za to zodpovědné ani odbory či organizace, které dnešní blokády podporují, nýbrž Macron a jeho politika,“ uzavírá náš rozhovor.

V telegramových kanálech, kde se Hnutí 10. září spontánně organizuje, nicméně mezitím někteří vyjadřují zklamání: dění v ulicích připomíná spíš party než revoluci. „A bohatí jsou v klidu, zalezlí u sebe doma,“ píše jeden z uživatelů.

Hnutí 10. září v tento den původně slibovalo „zablokovat celou zemi“, a to konkrétně především skrze fyzické blokády dopravy a škol, stávky a neužívání platebních karet. V restauracích mezitím nerušeně cinkají vidličky a drtivá většina zaměstnanců se dnes věnuje výkonu práce — stávku podpořila pouze menšina odborů.

Až na pár výjimek pak funguje víceméně spolehlivě i veřejná doprava, jelikož většinu blokád policie úspěšně rozprášila ještě v ranních hodinách, na několika místech pomocí slzného plynu. Status quo v celé zemi chránilo asi osmdesát tisíc nasazených policistů. Policie má zároveň neomezený přístup jak na veřejně přístupné telegramové kanály, tak na občanská shromáždění, kde se hnutí organizuje.

Klasické sociální hnutí — bílé, mladé, homogenní

Napříč zemí se nicméně dle odhadů odborářské organizace CGT vydalo 10. září do ulic demonstrovat asi čtvrt milionu lidí — a to v pracovní den. Konaly se stovky akcí, z toho přibližně dvě stě padesát blokád.

Dle Ulysse Rabatého, sociologa zaměřeného na výzkum sociálních hnutí zvláště na francouzských předměstích, se v tuto chvíli Hnutí 10. září jeví být poněkud homogenním „klasickým sociálním hnutím“ s jasně levicovou rétorikou, v němž se organizují především mladí bílí aktivisté, studenti a odboráři.

„To nelze brát na lehkou váhu: Macron svou správou státu zpolitizoval celou mladou generaci. Na druhou stranu je však otázka, zda má hnutí šanci růst a tlak eskalovat jako Žluté vesty, které byly spíše spontánním hnutím dříve apolitických lidí,“ podotýká Rabaté.

Se Žlutými vestami pojí Hnutí 10. září především motivace k mobilizaci: tedy odpor k pravicové asociální politice, k prezidentu Macronovi a jeho stylu vládnutí, pro nějž se vžil výraz „macronismus“. Desátého září si lidé v ulicích koneckonců pravidelně prozpěvovali i protestní popěvek Žlutých vest: „Jsme tady, jsme tady, i když to Macron nechce, my jsme tady! Za čest pracujících a za lepší svět, jsme tady!“

Macron a jeho vlády nenaslouchali ani více než milionu lidí, kteří vyšli do ulic protestovat proti důchodové reformě, ani půl milionu lidí, kteří podepsali petici proti zákonu Duplomb, tedy proti červencové legalizaci zakázaných pesticidů. Jediným politikem, který reagoval na dění v ulicích 10. září, byl pak ministr vnitra Bruno Retailleau, když soptil, že jakoukoliv blokádu policie okamžitě rozežene.

„Ať Macron zkrátka táhne! Včera jmenoval již sedmého macronistického premiéra. Jenže my máme macronismu po krk! Volby přestaly mít jakýkoliv účinek. Ať táhne, jinak se nikam nepohneme! Potřebujeme nové prezidentské volby,“ vysvětluje popuzeně studentka Farah. Má kamennou tvář, červeně malované rty a na hlavě černý baret, nad hlavou drží odhodlaně transparent „Macrone, už jdeme!“ Vypadá jako z plakátu francouzských klišé: barety a revoluce!

Čekají Francii další volby?

Pocit, že si Macron činí, co se mu zlíbí, zesílil obzvláště poté, co vloni v červnu v reakci na vítězství krajní pravice v evropských volbách rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil předčasné parlamentní volby. V těch navzdory temným předzvěstem z průzkumů zvítězila levicová koalice Nová lidová fronta. Ani ta však v Národním shromáždění nedrží absolutní většinu — levice, krajní pravice a Macronův pravicový „střed“ mají relativně podobné početní zastoupení.

Macron, který před volbami varoval jak před krajní pravicí, tak před „krajní levicí“, se voličské vůli navzdory snaží svým výběrem premiérů zavděčit především krajní pravici a přesvědčit ji tak k podpoře menšinového kabinetu. Marně. První vláda Michela Barniera z pravicových Republikánů, kteří v prvním kole voleb získali pouhých šest a půl procenta hlasů, padla již po třech měsících.

O podobnou taktiku se Macron pokouší i nyní. Čerstvě jmenovaný premiér Lecornu nejenže patří mezi Macronovy nejvěrnější spojence — účastnil se všech jeho vlád od roku 2017, ale navíc je sympatický i čelní političce francouzské krajní pravice Marine Le Penové, s níž se zná z večeří pořádaných jejich společným přítelem Thierrym Solèrem.

Mnozí aktivisté a aktivistky 10. září požadují další rozpuštění Národního shromáždění, případně Macronovu demisi — a tím pádem předčasné parlamentní i prezidentské volby. Po rozpuštění Národního shromáždění volá jak parlamentní krajní pravice, tak v parlamentní levici nejsilněji zastoupená strana Nepoddajná levice.

Francouzští socialisté mezitím opakují, že levice je připravená vládnout a vrátit zemi stabilitu. „Rozpuštění Národního shromáždění je velmi pravděpodobné, to je jasné. Ale v co může vyústit? Buď se krajní pravice předčasně chopí moci, nebo bude výsledkem Národní shromáždění, které nebude o nic víc srozumitelné než to současné. Co tím získáme?“ vysvětloval ve svém projevu přední socialistický politik Olivier Faure na víkendovém festivalu levicového deníku L'Humanité — těsně poté, co na něj část davu bučela.

V předvolebních průzkumech dlouhodobě vede krajně pravicové Národní sdružení s přibližně dvaatřicetiprocentní podporou, za níž se nicméně v těsném závěsu drží levicová koalice Nová lidová fronta s necelými devětadvaceti procenty podpory. Macronův pravicový „střed“ se oproti tomu těší pouhé čtrnáctiprocentní podpoře veřejnosti.

Rozhádaná levice

„Převzetí moci krajní pravici se vyhneme jedině, pokud bude kandidovat sjednocená a silná levice, která lidem nabídne vizi budoucnosti, bude se soustředit na sociální otázky, otázky ekologické a feministické. A která nebude přehnaně moralistická, jak tomu často bývá, a nebude se soustředit na to, že je třeba omezit počet aut a konzumaci masa — ačkoliv to zapotřebí je. Zároveň je nutné, aby sjednocená levice do prezidentských voleb vyslala pouze jednoho kandidáta — jenže k tomu máme zatím daleko,“ podotýká Ivan du Roy, šéfredaktor levicového deníku Basta!

Sjednocenost levice ohrožuje především dlouhodobá nevraživost mezi Nepoddajnou Francií a Socialistickou stranou, která nyní roste s tím, jak první volají po demisi, zatímco druzí volají po levicové vládě. „Místo, aby v době politického vakua a hrozby nástupu krajní pravice nabídli lidem dynamickou alternativu, se nepřestávají navzájem urážet a kritizovat. Je to od nich neskutečně nezodpovědné!“ hodnotí současné počínání levice du Roy.

Du Roy zároveň upozorňuje, že krajně pravicové Národní sdružení dnes volí především dva typy voličstva. Klasické krajně pravicově smýšlející rasistické reakcionáře oslovuje devětadvacetiletý předseda strany Jordan Bardella, napojený na konzervativní boháče. Oproti tomu bývalé předsedkyni Marine Le Penové se daří vytvářet iluzi, že stojí na straně pracujícího lidu, a podporují ji proto spíše depolitizovaní lidé, které zklamala levice a kteří považují za příčinu své ekonomické mizérie migranty.

Průzkumy koneckonců potvrzují, že jasně levicové Hnutí 10. září podporuje vedle levicového voličstva nejvíce právě voličstvo Národního sdružení. „Bude to horké — ale přesně to je třeba! Jsme to my, kdo platí za chyby vlády!“ reagoval na otázku, co si myslí o Hnutí 10. září, Dominique, pekař a volič Národního sdružení, kterého jsem potkala v restauraci v Gagny na pařížském předměstí. „Podívej se na nás! Mně je čtyřiašedesát, mému kamarádovi devětašedesát, už bychom měli být v důchodu! Takhle to dál nejde,“ láteřil.

Na cestu ven z politické krize se zatím vskutku neblýská. Lecornuho vládu může jen stěží stihnout jiný osud než dva předchozí menšinové kabinety — v řádu několika měsíců tak lze pravděpodobně očekávat další pád francouzské vlády. Jen sotva ale odstoupí prezident, kterému se mezi lidmi přezdívá „král“ a který se na dění 10. září ani neobtěžoval reagovat.

Je třeba světové hnutí

„V určitý moment se zdá, že jediný nástroj, který funguje, je násilí. Jako v Nepálu. Pokud je v ulicích milion nahněvaných lidí, osmdesát tisíc policistů s puškami s tím nic nezmůže,“ krčí rameny Sandrine, padesátnice s modrou kefíjou na krku a s vlasy jako lví hříva. „V Montreuilu policie použila slzný plyn kousek od školky. Kousek od školky! Dobře věděli, co dělají: snažili se nahnat strach rodičům malých dětí a vzkázat lidem, ať zůstanou doma,“ pokračuje.

Sandrine potkávám v sále komunitního centra La Parole Errante ve čtvrti Montreuil, kde se 11. září večer scházejí místní aktivisté a aktivistky, aby si vyměnili dojmy z předešlého dne a pobavili se o možných cestách vpřed. „Včerejšek hodnotím pozitivně, nahnal strach bohatým, buržoazii, kapitalistům! Ale je třeba masové stávky, je třeba zastavit ekonomiku!“ naléhá třeba muž v béžovém obleku, který se představuje jako Kim, odborář, revolucionář a učitel.

Zda bude hnutí růst a akce eskalovat, napoví čtvrtek 18. září, kdy velké odborové organizace podpořily generální stávku. Sandrine nicméně zdůrazňuje, že podobný boj nesvádí pouze francouzské obyvatelstvo: „Platy klesají, náklady na život rostou, není kde bydlet — všude samí turisti a AirBnB. Je třeba, aby se naše hnutí stalo evropským, mezinárodním, světovým! Systém zkrátka nefunguje.“

18.9.2025 denikreferendum.cz