„Modré, žluté nebo zelené šaty dnes na sebe?“ ptá se na fotografii usměvavá europoslankyně Danuše Nerudová ve svém instagramovém příspěvku. Pod ní jsou vyobrazené ženy v burkách. „Ty si můžeš vybírat, co si na sebe vezmeš?“ reagují. Tématu omezování práv žen v Afghánistánu se Nerudová věnovala ve svých příspěvcích na sociálních sítích i dříve. Nic na tom nemění skutečnost, že Afghánkám i dalším ohroženým skupinám žen by pravděpodobně více pomohla podpora rozvojových a azylových projektů než opakování argumentů krajní pravice a zveřejňování vlastních fotografií.  

Jedná se o jednoduchý způsob, jak vytvořit dojem angažovanosti, aniž bychom toho museli příliš udělat nebo vystoupit ze své komfortní zóny. Není tomu poprvé, co se Nerudová podobným způsobem vyjadřuje. Například 3. března sdílela příspěvek oslavující izraelské a americké pilotky podnikající útoky na íránské cíle. 

Uveďme, že při posledním konfliktu mezi Íránem, USA a Izraelem bylo spojeneckými údery zavražděno na 1 700 íránských civilistů, včetně 120 íránských žaček při útoku na dívčí školu v Minábu, ke kterému došlo tři dny před zmíněným příspěvkem. O jejich osudu se ale z profilu Nerudové nic nedozvíme. Jde o selektivní soucit nesouvisející s tím, zda dané ženy a dívky skutečně trpí, nebo ne. Jeho podmínkou je vizuální podobnost – ať už barvou kůže, oblékáním, vírou nebo zvyky. 

Delegace Tálibánu v EU

Je to již téměř pět let od stažení spojeneckých vojsk z afghánského Kábulu a návratu hnutí Tálibán k moci. Následující roky se nesou především ve znamení systematického omezování práv žen – zejména jejich přístupu ke vzdělání a postupného oslabování jejich postavení v soukromém i veřejném životě. Pod záminkou náboženských nařízení byly ženám odebrány možnosti studovat na vysokých školách i příležitosti k důstojnému zaměstnání. Nemožnost samostatně si vydělávat navíc postupně uvrhla do chudoby tisíce samoživitelek, jejichž partneři zemřeli během vleklých konfliktů. Ženy byly zároveň odsouzeny výhradně k práci v domácnosti, čímž se ještě více prohloubila jejich ekonomická i společenská závislost na mužích. Politika Tálibánu od jeho návratu k moci mimo jiné přiměla stovky tisíc Afghánců k útěku ze země.  

V mezinárodním kontextu se současný Islámský emirát Afghánistán nadále do určité míry potýká s diplomatickou izolací. Ta je zčásti důsledkem jeho vlastního počínání a zčásti neochoty ostatních států akceptovat právní a ideologický rámec, v němž Tálibán vládne. Přestože afghánské zastupitelské úřady v řadě zemí nadále fungují, vládu Tálibánu neuznává žádný členský stát Evropské unie jako legitimní. Právě proto mnohé překvapilo rozhodnutí Evropské unie vystavit diplomatická víza představitelům afghánského režimu. 

Ti přicestovali do Bruselu na konci června k jednáním o obnovení konzulárních služeb a rozvoji vzájemných vztahů. Jedním z hlavních bodů rozhovorů však mělo být taktéž urychlení návratu afghánských občanů, kteří v členských státech EU neuspěli v azylovém řízení nebo se podíleli na závažné kriminalitě. Podle nedávných zjištění Organizace spojených národů přitom navrátilci do Afghánistánu často čelí svévolnému zadržování, mučení nebo jiným formám násilí ze strany státních orgánů. Pokusy o jejich nucené navracení by za současných podmínek mohly být v rozporu s mezinárodními závazky Evropské unie v oblasti ochrany uprchlíků. 
Vznik evropského ICE

Návštěva afghánské delegace nebyla náhodná. V červnu Evropský parlament, který se po volbách v roce 2024 posunul více doprava, schválil přísnější pravidla pro deportaci osob, jež neuspějí v azylovém procesu. Nově budou moci státní složky prohledávat obydlí a zabavovat osobní majetek lidí, kteří odmítnou uposlechnout rozhodnutí o vyhoštění, a to i bez soudního nařízení. Prodloužila se i maximální délka detence osob označených za nekooperující, a to až na dva roky s možností dalšího prodloužení o šest měsíců. Často se přitom jedná o izolovaná zařízení s omezenými možnostmi volného pohybu, odříznutá od většinové společnosti. Zajištění budou nově podléhat také děti a nezletilí bez doprovodu. 

Migranti a migrantky jsou momentálně zpravidla vraceni do zemí dle svého občanství. Pokud jejich totožnost ověřit nelze, bylo jim občanství odebráno nebo je jejich domovský stát neuznává – jako v případě Tálibánu – může být jejich navrácení dočasně zastaveno. V takových případech mohou být umístěni do detenčních zařízení, avšak pouze po omezenou dobu. Evropské instituce nyní schválily možnost zřizování tzv. návratových center ve třetích zemích na základě dohod s těmito státy. Kritici upozorňují, že takový krok do značné míry omezí kontrolu EU nad těmito zařízeními i dohled nad dodržováním lidských práv.

Podobný model je již uplatňován například Austrálií, Velkou Británií nebo Itálií. Zpráva z roku 2024 uvádí, že nucené deportace žadatelů Austrálií na Nauru a Papuu Novou Guineu vedly k úmrtí více než 14 lidí a způsobily fyzickou i psychickou újmu tisícům dalších uprchlíků. Stejně tak v případě Itálie šetření z roku 2026 ukázalo, že se deportace do návratových center v Albánii pojí s izolací, právními nejistotami, nedostatkem potřebné zdravotní péče a celkově nevyhovujícími podmínkami, kterým jsou zadržovaní vystavováni. 

Ani samotní představitelé Evropské unie navíc nemají o situaci v detenčních centrech přehled. Při kontrole podmínek v centrech v Albánii, která proběhla minulý týden, nebylo některým europoslancům umožněno do těchto zařízení vstoupit a jejich vedení navíc odmítlo odpovídat na otázky. Nová právní úprava tak otevírá prostor pro praktiky připomínající systém známý ze Spojených států, zejména postupy uplatňované imigrační agenturou ICE. 

Změna, původně navržená Evropskou komisí, byla odhlasována 418 europoslanci z krajně pravicových, pravicových a středových frakcí Evropského parlamentu. Její zastánci argumentují, že se má týkat pouze těch jednotlivců, kteří jsou v azylovém řízení neúspěšní, případně páchali či páchají trestnou činnost. Momentálně je zamítnuto přibližně 61 procent prvoinstančních žádostí o azyl v EU. Lidskoprávní organizace varují, že přijetí evropské novely povede k normalizování policejních razií vůči uprchlíkům a rasově a etnicky podmíněnému násilí ze strany úřadů. Samotný proces schválení v Evropském parlamentu přitom doprovázelo skandování „Send Them Back“. 

Kromě Markéty Gregorové, která v Evropském parlamentu zasedá za Piráty, pro zmíněnou novelu hlasovali všichni přítomní čeští europoslanci. Klára Dostálová (ANO) se hlasování neúčastnila. Mezi těmi, kteří podpořili zpřísnění pravidel a faktické omezování lidských a ženských práv, byla také Danuše Nerudová. Ve stejnou chvíli přitom sdílela příspěvky o útlaku žen ze strany Tálibánu. 
Sociální sítě snesou vše

Pokud by člověk sledoval pouze sociální sítě Nerudové, mohl by nabýt zcela odlišného dojmu o tom, na které straně debaty vlastně stojí. V příspěvku z 24. června uvádí: „Někdy stačí změnit úhel pohledu a hned si víc vážíme toho, co máme.“ Nikdo netvrdí, že by ženy v Afghánistánu mohly vést běžný a plnohodnotný život. Právě naopak, o jejich situaci je potřeba pravidelně informovat, aby nevznikal dojem, že je vše v pořádku. Současně je to však Evropská unie, která svým přístupem přispívá k normalizaci vlády Tálibánu, a Evropský parlament, jenž za souhlasu Danuše Nerudové přijal pravidla usnadňující deportaci žen tam, kde jsou jejich práva zásadním způsobem omezována.  

Příspěvků na toto téma měla liberální politička v poslední době několik, a to 11. června, 3. června, 27. května nebo 11. května. Téma zřejmě považuje za natolik důležité, že se k němu opakovaně vrací. Její hlasování o zpřísnění deportačních pravidel pak ve světle těchto veřejných vystoupení působí přinejmenším cynicky, zvláště vezmeme-li v potaz, že se o něm na jejím profilu prakticky nezmiňuje. V podání Nerudové se z ženských práv stává nástroj, jak získávat sympatie veřejnosti, spíše než způsob, jak dosáhnout zlepšení životních podmínek jednotlivých žen. Nejedná se pouze o bezohledné nakládání se situací samotných Afghánek, ale též o manipulaci voličů, před kterými káže vodu, ale pije víno.

V neposlední řadě lze za absurdní označit příspěvek z 8. března tohoto roku. V něm Danuše Nerudová porovnává údajně tradiční oděvy žen z vybraných zemí Jihozápadní Asie. Opomíjí však fakt, že jde v mnoha případech o svatební či slavnostní šaty, které ženy v těchto zemích dodnes oblékají při výjimečných příležitostech. Nedělám si iluze o tom, že by Nerudovou upřímně zajímala kultura nebo rozmanitost oblékání napříč regionem. Svým příspěvkem ale vytváří dojem, že pokud se žena neobléká podle západní představy toho, jak se oblékat má, nebo tedy alespoň nechodí ve svatebních šatech na nákup, je automaticky obětí útlaku. 
Omluvy netřeba

Western gaze (tzv. západocentrická perspektiva) Danuše Nerudové a novela azylového práva vycházejí ze stejného hodnotového rámce: snahy o kontrolu lidských těl v systému, který se stále více zaměřuje spíše na sekuritizaci než na ochranu práv jednotlivců. Nerudová se ve svém působení příliš neliší od těch, kteří se snaží ženy vytlačit z veřejného prostoru a upírat jim jejich autonomii. Nejenže svým hlasováním v Evropském parlamentu vystavuje ty nejzranitelnější z nich potenciálním deportacím zpět do režimů, před jejichž represí sama varuje, ale rovněž způsob, jakým o těchto ženách informuje, naznačuje, že jí jsou jejich kultura, zvyklosti a tradice ve skutečnosti lhostejné. 

Nejde o nic nového. Už během alžírské války za nezávislost si účastnice odboje uvědomovaly, že pokud chtějí získat pochopení a podporu evropských žen, musejí nejprve vypadat jako ony a naplňovat jejich představy o emancipaci. Pro ženy na Západě byla absence zahalení symbolem modernity, pacifismu a civilizovanosti. Jen ženy, které těmto představám odpovídaly, si podle nich zasloužily práva a empatii. Lidé jako Danuše Nerudová si dodnes zkrátka nedokážou připustit, že žena může nosit hidžáb a zároveň být silnou, svobodnou a nezávislou lidskou bytostí. Právě proto, že se vymyká dogmatickým nárokům, které na ženy západní feminismus klade.

Nechme nyní stranou, že se Nerudová zvládne vůči tálibáncům vymezovat do té chvíle, než s diplomatickým vízem přiletí na jednání přímo do Bruselu. Jedním z důkazů toho, že je schopná bojovat za ženská práva pouze pokud jí to přináší politické body, je i současná situace v Palestině. Stačí připomenout její reakci na slova tehdejšího ministra Dvořáka (STAN) o tom, že „základem genetické výbavy Palestinců je nenávist ke všemu izraelskému“. Když se k tomu Dvořák, jehož výroky označil soud za přiléhavé s těmi Goebbelsovými, vyjadřoval na síti X, odepsala mu, že ona to pochopila a omluvy není třeba. Jednak tedy Danuši Nerudovou nechává dehumanizační rétorika vůči celé skupině lidí zcela klidnou, jednak ale sama sebe pasuje do role arbitra, který za Palestinky rozhoduje, kdy je nutné se jim omluvit a kdy ne.

Nerudové stojí za záchranu pouze ty ženy, které jí na českých sociálních sítích vynesou největší dosah. Ty ostatní zůstávají se svým neštěstím samy. Nikdo po ní nežádá, aby zachránila každého jednoho člověka na světě. Její lítost a sympatie jsou však účelové. Omezují se na to, zda se jí to zrovna kariérně hodí, nebo ne. Zejména v situacích, jako je příjezd tálibánské delegace do EU nebo rasistická vyjádření vládních politiků, je potřeba se za práva žen ozvat nejhlasitěji. Jsou to ale právě tyto okamžiky, ve kterých Nerudová selhává. Dokazuje tím, že když přijde na lámání chleba, nedokáže se postavit za nic, k čemu se ve veřejné debatě tak intenzivně hlásí, a její boj za rovné postavení zpravidla končí u přidávání fotek ze Shutterstocku na instagramový feed.

3.7.2026 denikalarm.cz