Tmavozelené vzpomínání

Recenze na knihu Arnošta Nováka „Tmavozelený svět. Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989.“

Tmavozelený svět byl donedávna jednou z knih, které mi už delší dobu ležely na polici a čekaly na přečtení. Nu, konečně na ni došlo a svým způsobem se tak zařadila do řady dalších publikací, které se nějakým způsobem vracejí do 90. let minulého století. Jen s tím rozdílem, že tahle „vzpomínkovka“ má akademický charakter. Jak je patrné už z jejího podtitulu, věnuje se radikálně ekologickým aktivitám v České republice po roce 1989.

Autora není asi nutno dlouze představovat, je jím dlouholetý anarchista v současnosti působící na Fakultě humanitních studií UK (a že svou práci dělá dobře, o tom svědčí třeba to, že se spolu s kolegou stal objektem šikany ultrakonzervativního motoristy sobě ministra Macinky). Vedle toho se dlouhodobě motá právě kolem radikálně ekologických aktivit, což je jednak zárukou toho, že ví, o čem píše, a také toho, že přináší otázky a pohledy z antiautoritářských pozic, což nebývá v odborné literatuře zrovna obvyklé.

Jelikož jde o práci akademickou, odpovídá tomu i její struktura, takže než se dostaneme k samotnému předmětu jejího zájmu, je třeba pročíst (kdo chce) taktéž kapitoly, které uvádějí do tématu. Nejde ale většinou o žádné nudné čtení. Předně se tu dozvíte něco o napětí mezi hlubinnou a sociální ekologií, o historii environmentální přímé akce (zejména s ohledem na Velkou Británii a USA), jak úřady máchají pojmem extremismus, o různých typech environmentalismu na škále ochranářství, reformismus a radikalismus a jejich projevech a dynamice. Jsou představeny kořeny a vývoj skupin, jako byly Earth Firts!, Reclaim the Streets či protijaderné hnutí, boj proti GMO, street parties a nově třeba klimatické kempy. Nechybí teoretická reflexe přímé akce, kterou můžeme rozlišit na liberální, jež je pojata instrumentálně, a anarchistickou, která je chápána více hodnotově a coby preferovaný způsob jednání. Je tu rozebrán environmentalismus s odkazem na nová sociální hnutí či rozdíly a souvislosti mezi politikou požadavku a politikou jednání. Odkud se následně dostáváme k prefigurativní politice přímé akce: „Aktivisté a aktivistky, kteří jednají v rámci prefigurace, se vždy snaží také o to, aby proces, skrze který dosahují bezprostředních cílů, ztělesňoval konečné cíle či vize společnosti, takže není rozdíl mezi tím, jak bojují a za co bojují. A vizí nejnovějších sociálních hnutí je společnost emancipovaná od státu a kapitálu.“

Druhá polovina knihy je už věnována českému prostředí počínaje „genealogií zelené radikalizace a deradikalizace v ČR“ – od ochranářských iniciativ před rokem 1989, přes vznik organizací jako Děti Země a Hnutí Duha a jejich „období happeningu“ počátku 90. let na jedné straně a rozmach anarchistického hnutí a angažované HC scény na straně druhé (někdy ruku v ruce) až k přímým akcím, jako byly protesty proti Velké pardubické v roce 1992 či bourání Libkovic.

V roce 1993 už ale Jakub Patočka velící Hnutí Duha začíná vystupovat proti spolupráci s anarchistvem. „Vymezování se vůči anarchismu a neochota s anarchisty spolupracovat byly tak součástí sebedisciplinace environmentálních organizací v období konsolidace liberálního kapitalismu.“ To se projevilo mj. během blokád Temelína. Tady jsem si zavzpomínal na blokády z let 1994, kam jsem vyrazil s výpravou z Ladronky, a 1997, kdy jsme se mohli pochlubit početným zastoupením z řad ČSAF. Vedení Hnutí Duha tehdy dávalo direktivně podepisovat účastnictvu „Zásady nenásilí“ s vyhrůžkou, že ti, kdo nepodepíší, budou oznámeni policii. Samozřejmě jsme je s tím poslali někam.

O tomto i o problematice „dogmatu nenásilí“ se v knize dočtete stejně jako o pozdější šumavské blokádě, Global Street Party, o sektářství a rozkolu v rámci anarchistického hnutí, o důležitosti kontrakulturního prostředí pro rozvoj radikálního aktivismu, o performativních konfliktech coby „lepidlu solidarity“ či o kooptaci oficiálních environmentálních organizací systémem a jejich depolitizaci.

Naštěstí ty doby jsou pryč. Anarchistické hnutí, pomineme-li několik jedinců hájících domnělá dogmata, je poměrně jednotné, jakkoli se občas utápí v jiných problémech daných jeho poměrnou uzavřeností. Nově příchozí generace environmentálního hnutí oprášila v rámci boje za klimatickou spravedlnost arzenál přímé akce, odmítla ustrašenou strategii depolitizace (když nedostáváte granty, nemusíte být poslušní) a rozhodně se nevyhýbá odsouzení kapitalismu coby příčiny značné části ekologických problémů, stejně jako spolupráci a prolínání se s anarchistickým hnutí, s nímž sdílí stejné organizační principy odmítající hierarchii.

Tmavozelený svět doporučuji jedněm jako vzpomínku, dalším jako zdroj poučení a inspirace z minulosti.

Arnošt Novák: Tmavozelený svět. Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989. Sociologické nakladatelství (SLON), 2017. 348 stran, cena 459 Kč.